Sníte o velehorách? Alpské čtyřtisícovky, pamírské sedmitisícovky? Chtěli byste začít své dobrodružství s výškovým horolezectvím? Piotr Pustelnik radí, jak začít.
Začněme definicí. Abych ji našel, prošel jsem všechny knihy, které mám doma. A co? Nic. Nenašel jsem jedinou, ve které by se tato definice nacházela. Jaký je závěr? Jedná se o nový pojem, nebo o nějakou umělotinu vytvořenou v poslední době? To nevím a není to předmětem tohoto článku. Zkusme tedy tuto definici najít tam, kde ji pravděpodobně hledá každý, tedy na internetu. Protože pokud tam není, není nikde k nalezení. To, co jsem našel, je uvedeno níže. Začnu článkem Michala Apolla s názvem. “Výškové horolezectví, nejvyšší forma vysokohorské turistiky – mnohotvárný fenomén”. V této publikaci nacházím tuto větu:
„Výškové horolezectví (běžně známé jako horolezectví) je druh činnosti provozované ve velehorách, spočívající ve zdolávání horských vrcholů, často s překonáváním značných obtíží. Tato činnost je doprovázena vysokým objektivním nebezpečím spojeným s kontaktem s obtížným horským terénem, obvykle v drsných klimatických podmínkách a často v místech vzdálených od lidských sídel”.
Wikipedie to zase uvádí takto:
„Výškové horolezectví – je druhem horolezectví či alpinismu, kdy na výkon horolezce působí kromě výzev daných samotným horolezeckým terénem také mimořádné překážky dané pobytem ve vysoké nadmořské výšce”.
Tak něco se už formuje i pro nás. Jak začít své dobrodružství s výškovým horolezectvím závisí na tom, kde se nacházíte ve své horolezecké kariéře. Jste velmi pokročilý turista, kterého už nebaví chodit po stále obtížnějších a delších cestách a hledá něco víc? Jste lezec, který také hledá své místo v horách? Nebo možná ještě nevíte, co chcete, a hory jsou jen krajinou, která vám zrychluje tep, a je to prostředí, ve kterém se chcete realizovat? Docela hádanka, protože podle toho, kdo jste, je výchozí bod pro zdolávání vysokých hor různý. Začněme tedy od toho, čemu říkáme “absolutní nula”, od té třetí možnosti.
Protože “výškové horolezectví” má v názvu slovo “horolezectví”, znamená to, že se musíte naučit lézt. S tím vám pomohou instruktoři. Nejdříve lezení po skalách, pak horolezectví a nakonec alpinismus. Budete se muset naučit techniky lezení a jištění, budování jistících stanovišť, lezení jako prvolezec na jedno- a vícedélkových cestách, techniky slaňování a sebejištění. Je toho hodně, že? Ale je to nezbytný základ k přemýšlení o tom, co dělat dál.
Jak vypadala moje cesta? Přihlásil jsem se do vysokohorského klubu, absolvoval kurz pro začátečníky, tedy kurz skalního lezení (v mém případě to byl Jura). Pak jsem byl na letním tatranském kurzu a nakonec na zimním kurzu. Potom jsem lezl mnoho sezón v Tatrách v létě i v zimě. Naučil jsem se chodit v mačkách, používat cepín, jistící pomůcky ve sněhu, zmrzlé trávě a ledu. Chvíli trvalo, než jsem začal přemýšlet o jiných horách, tedy vyšších než Tatry.
Chcete-li přemýšlet o výškovém horolezectví, kde vládne sníh, led a smíšený terén a ledovce jsou tu vždy a jsou dlouhé, široké a hluboké, bude dobré lézt v Alpách. Jsou blízko a dostupné po většinu roku. Takže jakmile se v Tatrách cítíte jistě kdykoli během roku na cestách, které jsou z hlediska obtížnosti něco kolem 80 % těch obtížností, které procházíte ve skalách, je to znamení, že jste připraveni jet do Alp. Pro začátek bych doporučil Rakouské Alpy (např. Vysoké Taury) nebo v Gran Paradiso, než rovnou Dauphinéské Alpy. Protože techniku chůze v mačkách se snáze naučíte v terénu, kde vám smrt nehledí do tváře. Kde nejsou svahy tak strmé, aby uklouznutí hrozilo dlouhým pádem, a kde jsou ledovcové trhliny vzácné a nepříliš široké.
Jakmile pro vás chůze v mačkách přestane být problémem, můžete se vydat do Alp, do těch ve Francii, Itálii nebo Švýcarsku. Ale ani tady se netlačte hned na severní stěnu Grand Jorasses, ale trénujte na ledovci, např. techniku vyproštění z ledovcové trhliny, do které můžete (ale nemusíte – což vám přeji) v budoucnu spadnout. Je lepší vědět, jak z toho ven. Pak se netlačte dál na ty nešťastné Jorasses, ale vylezte na Mont Blanc normální cestou. Proč? Protože nevíte, jak vaše tělo snese nadmořskou výšku, ve které budete operovat. Výškové horolezectví v kombinaci se zvracením kvůli výškové slabosti není nejlepší nápad.
Ve své první sezóně v Alpách jsem se vydával na jednoduché, nenáročné cesty ve velehorách, abych zjistil, zda a jak rychle se aklimatizuji. Nakonec přišel čas na ty Jorasses. A mělo to takový efekt, že jsem nezvracel. Pokud nemáte parťáka na lezení už na začátku cesty, tak si při cestě do Alp vezměte třeba průvodce IVBV. Ten vás provede lehčími cestami, jeho sledováním se naučíte jištění při souběžném postupu, používání ledovcových šroubů atd.
Alpy jsou také dobrou školou pro rychlý pohyb v ledovcovém terénu. Jde také o to naučit se využívat denní dobu k omezení nebezpečí číhajících na ledovci nebo si dávat pozor na oči a pokožku obličeje. Alpské slunce může dočasně oslepit a způsobit efektní poleptání obličeje. Alpy jsou také dobrou školou pro úsporné balení batohu, aby se tam vešlo vše potřebné. Tyto hory vás také naučí především pokročilé (metodou pokusů a omylů) znalosti toho, co potřebujete. Při jednom výstupu v Alpách jsem si kvůli chybě při balení (oba batohy měly stejnou barvu) vzal místo lahví na vodu fotoaparáty. Zřejmě také potřeba, ale pít jsem nemohl.
Přestože je v Alpách hustá síť horských chat a neobsluhovaných útulen, můžete si dovolit strávit noc ve stanu tím, že budete praktikovat plánované bivakování v horách. Neplánované bivakování se nedoporučuje. Nic příjemného a jedná se spíše o výsledek našich špatných rozhodnutí než výsledek dobrých horských praktik. Výškové horolezectví v Alpách je také dobrou příležitostí zjistit, co vás bolí a co si vzít jako součást lékárničky do hor. Protože na začátku si vezmeme placatku s pálenkou a na konci si vezmeme optimální sadu léků. Možná jsem něco vynechal, ale to, co jsem napsal, už vám dává průchod, abyste se podívali dopředu. Protože za prvé už víte, jestli vám nadmořská výška slouží. Za druhé už víte, jak se rychle pohybovat v ledovcovém terénu ve správnou denní dobu. Za třetí, víte, jak se sbalit (podrobný seznam najdete v článku Co s sebou na výpravu do velehor). No, je čas na další krok.
Kam dál? Opět použiji vlastní příklad. Já jsem se po jedné vysokohorské epizodě vydal do Pamíru. Usoudil jsem, že když mám horolezecké dovednosti na dostatečné úrovni, měl bych se naučit přežít v horách vyšších než Alpy. K tomu by se mi mohlo hodit právě pohoří Pamír. Hory jsou o dimenzi větší než Alpy, nejsou tam žádné chaty, místní obyvatelé jsou daleko v údolích, takže jste na všechno sami. Pro začátek je to trochu moc, takže možná začněte známými horami jako Pik Lenina, Pik Somoni nebo Chan Tengri.
Je tam trochu více lidí, pocit samoty nehrozí, jen si musíte dávat pozor na kuchyni v základním táboru. Může být škodlivá pro žaludek. A vážně, naučíme se tam, jak se chovat na vícedenních výpravách, což je pak ve vysokých horách normou. Zdokonalování technických dovedností jsme na chvíli odložili stranou. Učíme se zakládat tábory (tj. stavět stany na bezpečných místech) a trávit v nich dny a noci. Procvičujeme si také vaření a, což je důležité, ale málo povšimnuté, pobyt v delší samotě s partnerem. Když jste totiž s někým dlouho, buď si zvyknete a přijmete všechny jeho manýry, nebo ho zabijete a zahrabete do sněhu.
Kromě toho nám výškové horolezectví v Pamíru umožní setkat se se sněhovými a ledovými lavinami. Ne že by v Alpách žádné nebyly, ale ve vyšších horách jsou větší, je jich více a jsou častější. Laviny mají také svůj specifický časový rytmus, který stojí za to poznat. A opět, stejně jako v Alpách, začínáme lehkými cestami. Protože nadmořská výška o sobě dá také vědět, a ne tak lehce jako v Alpách.
Je také možné (ne nutné, ale velmi pravděpodobné) dostat výškovou nemoc, což není příjemné ani bezpečné. Nedoporučuji projít výškovou nemocí jako antidotum do budoucna. Neexistuje žádné pravidlo, které by říkalo, že když jste jednou prošli touto nepříjemností, už se to nestane. Nikdy nevíte, jak taková nemoc dopadne, a je škoda vážně onemocnět, včetně riskování života. Měl jsem štěstí, že jsem onemocněl jednou a pak už dvacet let ne, ale žádné pravidlo neexistuje.
Určitě je třeba lékárničku doplnit, vzhledem k té, která se používá v Alpách, o léky doporučené k tomuto účelu lékaři. Pojďme si tedy v rychlosti shrnout, s jakými dovednostmi se z Pamíru odjíždí. Za prvé, víte, jak se zorganizovat na vícedenní výstup. Za druhé: víte, kde postavit tábor a jak v něm přežít rozmary pamírského počasí. A za třetí: povedete výstupovou trasu na vrchol co nejdále od největších nebezpečí (laviny, trhliny, skalní řícení). Za čtvrté: absolvujete test výškové tolerance. Za páté: bezpečně se vrátíte.
Jakmile si tím vším projdete a nenecháte se odradit, čekají vás výzvy ve velehorách, abyste změřili, co umíte a o čem sníte. Jednejte!!!
Dobře. A co ty další typy příjemců tohoto textu zmíněné v úvodu? Pro horolezce, kteří hledají své místo, mám jen jednu radu. Najděte si v mém popisu místo, kde jste se našli, a jděte dál. Pro turisty mám také jednu radu. Hledejte takové outdoorové agentury, které vám nabídnou hory, o kterých sníte. Pilně dodržujte pravidla těchto zájezdů. Nemusíte být první na řadě.
PS:
Radami ohledně vybavení jsem ve výše uvedeném textu šetřil. Je to proto, že jsem hluboce přesvědčen, že v dnešní době milovníci hor stejně začínají své horské vzdělávání vybavením, kterého je v obchodech dostatek. A samozřejmě kvete voyerismus, tedy pokukování z fotek, co mají na sobě profíci.
