4810 metrů výzvy. Jak se postavit na vrchol nejvyšší hory Evropy? Jak na ni bezpečně vystoupat a pak se vrátit zpět? Jak se připravit? Nejedná se o průvodce dobyvatele, protože nevěřím, že se nějaká hora dá „dobýt“. Spíše tipy, díky kterým má Vaše dobrodružství šanci být bezpečnější a skončit dosažením kýženého vrcholu.
Tato hora je snem tisíců z nás. Mont Blanc je pro někoho vrchol vášně, pro jiného přirozená etapa rozvoje horských aktivit. Když se budete cítit sebejistě na jednodušších stezkách, když zkusíte zimní turistiku v horách, můžete svůj pohled obrátit k Alpám. Jejich nejvyšší vrchol je čestným cílem a cesta k němu je krásným dobrodružstvím mezi nádhernými alpskými scenériemi. Jak se postavit na vrchol Bílé hory? Začněme tedy s přípravami.
Výstup nemá cenu plánovat, pokud jste nikdy neměli na nohou mačky, v ruce cepín a neznáte základy jištění s lanem. Mont Blanc, i když je technicky klasifikován jako nepříliš obtížný, vyžaduje znalost různých zimních technik a znalost nadmořské výšky. Podle mého názoru je rozumným minimem, které před vstupem potřebujete, absolvovat kurz vysokohorské turistiky. Naučíte se pravidla používání cepínů a maček, jištění při skupinovém pochodu nebo základy lavinové záchrany. Trvá asi pět dní a dá Vám pevný základ pro zahájení vlastního dobrodružství v Alpách. Ještě lepší kombinací je kurz vysokohorské turistiky následovaný alpinistickým kurzem. Ten Vás naučí pravidlům lezení na stěně, správnému jištění, naučí Vás zvyknout si na terén a je dobrou přípravou na vstup do náročnějších cest. Trvá déle než první, ale pokud to s dobrodružstvím ve vysokých horách myslíte vážně – určitě stojí to za to.
Při letošním výstupu na Mont Blanc jsem kempoval ve společnosti téměř dvaceti Poláků, kteří se teprve den před vrcholem učili jištění na laně a brzdění cepínem. Pokud vím, všichni šťastně sestoupili z vrcholu, i když jeden člověk cestou přišel o špatně upevněnou mačku. Historie zná i takové hrdiny, kteří dokázali vylézt na vrchol, aniž by věděli, jak se pohybovat v alpském terénu. Bohužel zná i ty, kteří se vrátili vrtulníkem, transportováni horskými záchranáři. Úrazy nelze zcela vyloučit, ale vyplatí se snížit riziko jejich vzniku.
Mont Blanc je znám pro své proměnlivé počasí, jehož změny lapily nejednoho horolezce do pasti. Navzdory zdánlivě jednoduché topografii masivu existují i případy, kdy se horolezci ztratí v mracích, spadnou do ledovcových štěrbin a zemřou podchlazením. Hora vyžaduje dovednost jištění a použití vysokohorského vybavení. Vyžaduje také řádnou aklimatizaci a postupné nabírání výšky. Klasické cesty na vrchol jsou středně těžké, i když ta nejoblíbenější, přes Aiguille du Gouter, má lezecké pasáže s obtížností I-II.
Autor na vrcholu Mont Blancu, červenec 2009 (fot. autor)
Teoreticky můžete na Mont Blanc vylézt po celý rok. Mimo letní sezónu jde ale o pořádné dobrodružství. V měsících říjen – květen klesají teploty výrazně pod -20 stupňů, horské chaty nejsou v provozu, i když v tomto období nechávají otevřené zimní části, obvykle pro 15-20 osob. Sezóna Mont Blancu trvá od června do září včetně, i když její první a poslední dny jsou období, kdy na stezkách uvidíme více sněhu.
Klasickým výchozím bodem pro výstup na Mont Blanc je francouzské Chamonix. Nejrychlejší způsob, jak se sem dostat, je letět z Česka letadlem do Ženevy a do Chamonix jet vlakem / autobusem. Při cestování v týmu se vyplatí zvolit auto, kterým se dostaneme přes Německo a Švýcarsko na hranici Martigny a pokračujeme dále po silnici až do cíle. Koneckonců, do Ženevy se dostanete i autobusem. Taková cesta trvá celý den. Po příjezdu do cíle doporučuji dva místa na ubytování. Prvním je kemp Les Arolles, oblíbené místo v centru Chamonix. Druhou je vesnice Les Houches, 8 km od Chamonix, kde najdete ubytování v kempu Bellevue. V druhém případě se utáboříte o něco dále od centra údolí, ale jste hned na začátku nejoblíbenější cesty na vrchol.
Na vrchol vede několik tras, které se vyznačují různou obtížností a délkou.
Nejoblíbenější trasa, kterou volí asi 2/3 všech lezců. I když teoreticky nejjednodušší, stále se jedná o velmi riskantní cestu. Je zde velké riziko pádu kamení a na hřebeni Mont Blancu hrozí pád na italskou stranu. Nebezpečí trhlin však není velké.
Kemp Les Houches, výchozí bod na trasu Gouter (fot. autor)
Cesta začíná ve vesnici Les Houches, odkud nás lanovka vyveze do stanice Bellevue (1800 m). Odtud se ozubnicovou dráhou dostaneme na konečnou stanici Nid d’Aigle (2 380 m), odkud začíná hlavní stoupání. Cesta kličkuje v drsné skalnaté scenérii, pomalu stoupající (ke konci trochu strměji) k východu. Cestou míjíme starý kamenný přístřešek (Baraque des Rognes, 2768 m), který lze v případě nepříznivého počasí využít k nouzovému přespání a dostáváme se k horské chatě Tete-Rousse (3167 m). Vyplatí se zde přespat, buď přímo uvnitř nebo v kempu vedle. Mnoho turistů si zde staví stany pomocí připravených plošin ve sněhu nebo z kamenů. Místo lze určitě doporučit, protože Vám umožní zastavit se zde i na několik dní, počkat na dobré počasí nebo se aklimatizovat před finálním výstupem na vrchol Mont Blanc.
Z Tete-Rousse lze teoreticky dosáhnout vrcholu za jeden den. Důrazně však toto řešení nedoporučuji. Odtud je to na vrchol jeden a půl kilometru, což může bez aklimatizace skončit opravdu špatně. Mnohem lepší je zde počkat jednu noc (nejlépe dvě), udělat si aklimatizační výlet po okolí 4000 metrů a teprve po takové přípravě přejít do vyšších oblastí.
Za Tete-Rouse čeká nejtěžší a nejriskantnější úsek: přechod Grand Couloir, známý jako Kuloár smrti nebo Rolling-Stone. Poslední název velmi dobře odráží jeho povahu. Padá stovky metrů od vrcholu Aiguille du Gouter a sbírá laviny sněhu a kamení, které se řítí dolů po zdi. Kuloár je široký necelých 100 metrů, ale odehrálo se v něm mnoho dramat a přišlo v něm o život mnoho horolezců. V roce 2011 zde zemřel polský horolezec Wojciech Kozub a je to právě zde, kde je, statisticky, největší počet nehod při cestách na vrchol Mont Blancu. Pády a laviny nelze předvídat. Počítá se s vybudováním ocelové lávky přes rokli. Dokud se tak ale nestane, mělo by se vždy chodit s přilbou, s jištěním a co možná nejvíce během dne. Na její druhé straně začíná výstup skalnatou roklí (strmá, místy obtížnost II a s ocelovými lany).
O pár set metrů výše, pod vrcholem Aiguille du Gouter, jsou dva úkryty: ten starý, kam se dostaneme nejdříve, a nový, připomínající kapsli ze sci-fi filmu. Za ní (3835 m) začíná hlavní cesta na vrchol Mont Blanc. Vychází se na ni obvykle v noci, nejčastěji kolem 2:00. Nejprve po úzkém hřebeni a pak po širokém svahu, obvykle po stopách našich průvodců. Lezeme dlouho, ale stoupání je docela mírné až k vrcholu Dome du Gouter. Trochu se vyhneme jeho vrcholu, sestoupíme do průsmyku Col du Dome (4240 m).
Na druhé straně průsmyku je přístřešek Vallot (4362 m). Plechová bouda připevněná ke skále byla pro mnohé záchranou, když je na vrcholu Mont Blancu zastihlo špatné počasí. Ještě si pamatuji, jak jsem uvnitř, při nočním výstupu, čekal, ve stísněném prostoru spolu s několika desítkami jiných lidí, na lepší počasí. Samotný Vallot je zamýšlen jako nouzové místo a neměli byste tam zůstávat přes noc, když není ohroženo Vaše zdraví nebo život. Bohužel si ho mnoho lidí záměrně vybírá jako místo pro kempování, čímž ubírá místo lidem, kteří to opravdu potřebují. Za sebe apeluji: nedělejte to! Díky lidem, kteří tam přespávají, Vallot vypadá a zapáchá jako smetiště.
Wczytuję galerię
Za přístřeškem začíná závěrečný výstup na vrchol – 500 metrový výstup po zužujícím se hřebeni Bosses. Několikrát mění směr a vede k vrcholu Mont Blanc. Za dobrého počasí buďte připraveni na obcházení a míjení se s ostatními týmy. Důležitým orientačním bodem na něm jsou tmavé skály, kolmo se svažující na pravé straně. Nazývají se la Tournette a nacházejí se 135 metrů vertikálně pod vrcholem. Za nimi se hřeben mírně stáčí a pak vede stále mírněji k nejvyššímu bodu.
Vrchol Mont Blancu je asi 30 metrů vysoký, celkem plochý kousek hřebene. Za špatného počasí se dá snadno minout, žádný zřetelný kulminační bod zde není. Z vrcholu je výhled na ostatní vrcholy francouzských Alp. V dálce na západní straně jsou vidět vrcholy masivu Ecrin, na východě se hrdě tyčí Matterhorn, Monte Rosa a další vrcholy Velšských Alp, vzdálené asi 70 km. Trochu blíž se nachází Grandes Jorasses. U našich nohou jsou pak vrcholky Mont Maudit a propast východní stěny Mont Blancu.
Alternativní, ale ne snadnější cesta na vrchol. Její název znamená Cesta tří hor: Mont Blanc du Tacul (4248 m), Mont Maudit (4465 m) a Mont Blanc (4810 m). Začíná jízdou lanovkou z Chamonix do stanice Aiguille du Midi (3 842 m). A noclehem v Cosmiques nebo v rozlehlém průsmyku Col du Midi. Jako při klasické cestě, k finálnímu výstupu přistupujeme v noci. První etapou je výstup na strmý, trhlinami pokrytý ledovec, nad kterým míjíme vrchol Mont Blanc du Tacul. Zpod něj, rozsáhlým kotlem vyplněným dalším ledovcem, stoupáme do prudkého svahu, kterým se dostáváme na Col du Mont Maudit (4345 m). Posledních 50 metrů je hodně prudký svah a je nutné mít jištění nebo být hodně sebevědomý.
Cesta míjí vznešený vrchol Mont Maudit ze západu. Tento vrchol, vzdálený necelých 150 metrů vertikálně, je již sám o sobě hodnotným lezeckým cílem. Z cesty 3M přidáme maximálně hodinu na výstup a sestup, proto stojí za to vynaložit další úsilí kvůli nádherným panoramatům masivu Mont Blanc, táhnoucím se od skalního a sněhového vrcholu. Lze to samozřejmě udělat také cestou zpět.
Wczytuję galerię
Za vrcholem překročíme široký průsmyk Brenva (4303 m) a poté mírně strmý, ale nepříliš náročný výstup 500 m kolmo na vrchol Mont Blanc. Cosmiques opouštíme ve 2:00, kolem 10:00 – 11:00 máme šanci stát na střeše Alp.
Cesta je náročnější a rozhodně méně často volená, je spíše pro zkušenější a samostatné lezce. Vycházíme z údolí Veni, odkud se dostaneme do chaty Gonella (3017 m). Dómský ledovec přecházíme ráno nebo dokonce ještě v noci. Cesta vede převážně po západní straně ledovce, místy v pásmu rizikových trhlin, až k průsmyku Col de Aiguilles Grises (3809 m). Odtud po hřebeni, téměř přesně na sever, stoupáme k vrcholu Dome du Gouter, po kterém najdeme klasickou cestu a tou postupujeme až na vrchol Mont Blanc.
Výstup je po ledovci se zastávkou u Grands Mulets v nadmořské výšce 3 051 m. Vede mezi trhlinovými zónami až do chaty Vallot, odkud se dostanete po klasické cestě na vrchol. Trasa je využívána zřídka, a hlavně v zimním období, kvůli vysokému riziku trhlin ve spodní části. Není to dobrá volba pro lidi, kteří teprve s oblastí Mont Blanc začínají.
Stany postavené v blízkosti chaty Tete-Rousse, v pozadí masiv Aiguille du Gouter a slavný Grand Couloir (foto autor)
Najít nocleh v okolí Chamonix není žádný problém. Problémy začínají teprve výše.
Na klasické cestě na vrchol Mont Blancu nebývá problém najít volné místo u chaty Tete-Rousse. Když není k dispozici, vždy se najde místo pod střechou. Přístřešek Aiguille du Gouter nad ním je ovšem velmi „úzké hrdlo“. Budova, postavená v posledních letech, pojme 120 lidí. V sezóně je třeba místa v něm rezervovat s dostatečným předstihem, jinak zůstanete bez přespání. Rezervaci nelze provést telefonicky z údolí a fronta zájemců je poměrně velká. Také se v něm nemůžete objevit jen tak a spoléhat na dobré srdce obsluhy; budete posláni dolů. Rezervace se provádějí na webu. Cena ubytování v sezóně 2023 je 65 eur. V přístřešku, zásobovaném pouze letecky, si můžete zakoupit jídlo. Oběd pro jednoho se dá pořídit za skromných 30 eur. Hm… Myslím, že je lepší udělat si zásobu lyofilizovaných potravin a svačinek.
Alternativou by mohl být stan, ale v posledních letech francouzské úřady zavedly specifická omezení pro volné kempování na cestě na Mont Blanc. V roce 2009 jsem ještě mohl bezpečně spát na hřebeni, vedle přístřešku, pod podmínkou, že před svítáním stan složím. V současné době je kempování přísně zakázáno a četníci dohlížejí na dodržování tohoto zákazu. Jeho porušení může mít za následek tučnou pokutu (až 6 000 eur). Také zmíněný přístřešek Vallot není místem na spaní – slouží pouze k přečkání nepřízně počasí v případě nouze.
Podobná pravidla platí na trase 3M, ale tam jsou stany neformálně tolerovány v průsmyku Col du Midi pod stanicí lanovky. Za předpokladu, že zůstaneme na stejném místě pouze jednu noc. Pokud zvolíme italskou cestu na Mont Blanc, je možné postavit stan v horní části ledovce, pod hřebenem.
Vrchol Mont Blanc de Courmayer, boční vrchol masivu, viditelný z hlavního vrcholu – nižší o cca 350 m od hlavního, je snadným cílem pro vstup “zdarma” (fot. autor)
Z vrcholu Mont Blancu je to hodně blízko k magické hranici 5000 metrů. Výstupem bez přípravy si koledujete o pořádné potíže a výškovou nemoc. Je potřeba přizpůsobit tělo k pobytu ve vysoké nadmořské výšce. Doporučenou možností je vyjet z Chamoinix lanovkou na Aiguille du Midi a vystoupat na Mont Blanc du Tacul, první ze tří vrcholů masivu. Takový jedno nebo dvoudenní pobyt v 3500-4000 metrech Vám poskytne dobrou aklimatizaci. Po takovém „výskoku“ můžete sjet do údolí a hlavní stoupání zahájit klasickou cestou. Nebo, pokud máte více času, se můžete aklimatizovat na jiném vysokém vrcholu, cestou na Mont Blanc. Dobrým cílem je například snadné Gran Paradiso nebo trochu obtížnější Grossglockner. S již zvládnutou aklimatizací stojí za to ji dále zdokonalit jednodenní přestávkou u Tete-Rousse, na klasické trase.
Nejlevnější a dost možná i nejjednodušší způsob jsem použil letos. Po postavení stanu u chaty Tete Rousse jsem se v noci vydal na hřeben Aiguille du Gouter. Tam jsem v nadmořské výšce kolem 4000 m strávil ráno a vrátil se dolů. Po celodenním odpočinku jsem po stejné trase, již připravený, vystoupal na vrchol. Pokud vyrazíme z Tete Rousse ve 2 hodiny ráno, na vrcholu budeme kolem 9-10 hodiny.
Mým snem na této dovolené bylo vidět východ slunce na Mont Blancu. Kvůli tomu jsem vyrazil při západu slunce, kolem 21:30. Po celé noci na hřebeni a boji s poryvy větru jsem v 5:10 dosáhl vrcholu. První minuty dne jsem měl vrchol jen pro sebe.
Celková doba potřebná k aklimatizaci a dosažení vrcholu je týden. Počasí v masivu Mont Blanc je však pověstné svou nevyzpytatelností, a tak se vyplatí dát si 8-9 dní na příjezd, výstup a návrat.
Policejní vrtulník z Chamonix, pro smolaře je někdy poslední možná záchrana (fot. autor)
Teoreticky dopraví francouzský záchranářský vrtulník poškozeného do bezpečí zdarma. V případě nehody však budete muset uhradit náklady na ošetření a případnou přepravu. Tady se nevyplatí šetřit.
Zimní výbava je nezbytná. Mačky a cepíny jsou základ, ale nikdy není dost připomínání, že s nimi musíte umět také zacházet. Nezbytná je sada vhodného oblečení – teplé spodní prádlo (např. merino) a termo vrstva (např. tenká mikina + péřový svetr) a také větruodolná bunda a kalhoty. K tomu teplé rukavice a čepice. Celek doplní horolezecké boty, které umožňují připevnit poloautomatické mačky. Já jsem použil vynikající Zamberlan Expert Pro. Mont Blanc není hora, která by vyžadovala dvoudílné alpské skořepinové boty, na druhou stranu – důrazně nedoporučuji brát si na vrchol běžné trekové boty.
Budete potřebovat helmu, sedák a lano, které si uvážete při chůzi v týmu. Navíc tři karabiny a několik smyček na osobu. Ledovcové šrouby by se mohly při túrách po ledovci také hodit. Během noci je určitě nezbytná čelovka. Je téměř nemožné vylézt na vrchol vysoký jako Mont Blanc bez kvalitních brýlí. Zde budete potřebovat ledovcové brýle s filtrem 4 a ochranou před slunečním zářením také z boku a zespodu. Nezapomeňte ani na opalovací krém a ochranný balzám na rty. Spáleniny na obličeji jsem si letos léčil ještě týden po návratu. I když spíte v přístřešcích, a ne ve stanu, bude se hodit teplý péřový spacák, který poskytuje pohodlí až do -10 stupňů.
Výstup na střechu Evropy je unikátním dobrodružstvím, ale vyžaduje přípravu a trénink, a také obeznámenost s náročným zimním terénem. Všechny dovednosti potřebné na této hoře by měly být předem nacvičeny, pokud možno pod dohledem profesionála. A když už stojíte u nohou Bílé Dámy – buďte trpěliví, počkejte na správnou chvíli a buďte opatrní při cestě na vrchol Mont Blanc.
360 stupňové panorama z vrcholu – nezapomenutelné dojmy jsou zaručeny!
