„Malá K2”. Tak se někdy nazývá vrchol tyčící se nad rozlehlým řetězcem Ťan-Šan na rozhraní kyrgyzsko-kazachstánských a čínských hranic. Vrchol vysoký něco málo přes 7 000 metrů láká návštěvníky svou elegancí a jeho vrcholová kopule je skutečně příkladem "ideální" hory, která se svou krásou řadí po bok Matterhornu, K2 nebo Alpamayo.
Svou výškou nijak nevyčnívá nad vrcholy střední Asie. Skalnaté jádro hory se tyčí do výšky 6995 m n. m., ale s ledovou kupolí dosahuje výšky 7010 m n. m. Nejde však o výšku. Chan Tengri je považován za obtížný a chladný vrchol. Je to nejsevernější sedmitisícový vrchol, vystavený větrům z čínské pouště Takla Makan a kazašských stepí. Je také nejvyšším vrcholem Kazachstánu a součástí trofeje Sněžného leoparda – pěti nejvyšších vrcholů bývalého Sovětského svazu. Tyčí se kilometr nad okolními masivy a je viditelný z dálky. Díky svému jedinečnému tvaru a bílým skalám, které vyčnívají z okolí, je již po staletí známý Kazachům a Ujgurům, kteří dali vrcholu jméno. V překladu to znamená “Pán nebes”. Ačkoli je nejvyšší v řetězci Ťan-Šan Pik Pobědy (Štít vítězství) jej překonává o více než 400 metrů, a samotný Chan Tengri je nejnižším vrcholem celého Sněžného leoparda, obtížnost z něj činí náročný cíl.
Ačkoli je známý již po staletí, nachází se v nepřístupném koutě hor, na konci ledovce Inylček, jednoho z nejdelších na Zemi. Německý horolezec Gottfried Merzbacher označil horu za “nemožnou k vylezení”. Jako první dosáhla vrcholu expedice Michaila Pogrebeckého v roce 1931.
Dnes je hora cílem horolezců z celého světa, i když ve srovnání s vyšším a jednodušším Pikem Lenina se na ni každoročně uskuteční poměrně málo výstupů. Má tvar pyramidy, která z výšky 6 000 m tvoří trojúhelník z bílého mramoru. Díky skále při východu a západu slunce získává vrchol intenzivní červenou barvu.
Poprvé jsem se pod Chan Tengri dostal v srpnu 2021. Po výstupu na Pik Lenina jsem se pokusil využít aklimatizaci k rychlému pokusu o výstup na druhou sedmitisícovku. Bohužel mi došly síly a okno s vhodným počasím bylo příliš krátké. Po ústupu jsem si však slíbil, že se vrátím, a v polovině července 2022 jsem se ocitl v horách Kyrgyzstánu, tentokrát na jižní straně vrcholu, abych se o to pokusil znovu.
O možnostech dopravy do této země jsem již hovořil u příležitosti Piku Lenina. V současné době je nejlepší letět do Biškeku společností Pegasus (z Vídně, Prahy nebo Kodaně). Po přestupu v Istanbulu přistáváme v Biškeku. Kyrgyzstán jako jediná země ve střední Asii nabízí Čechům bezvízový styk. Po příletu zde obdržíme povolení ke dvouměsíčnímu turistickému pobytu.
Z Biškeku nás od základního tábora dělí dva dny cesty. V současné době působí pod vrcholem jediná agentura Ak Sai Travel, která vlastní dva základní tábory (severní a jižní) a organizuje lety vrtulníkem.
Pobyt pod Chan Tengri vyžaduje zakoupení některého z balíčků. Ten nejvýhodnější zahrnuje povolení do hraniční zóny, auto z Biškeku na přistávací plochu v Karkaru a dopravu vrtulníkem do základního tábora s povoleným zavazadlem o hmotnosti 30 kg. Nocleh v základním táboře ve vlastním stanu, strava na vlastní náklady. Dražší balíček nabízí výše uvedené, ale bez váhového limitu zavazadel. Navíc místo v jednom ze stanů v základním táboře a jídlo z kuchyně.
I když cena není malá, přikláním se k druhému jmenovanému. Stravování v základním táboře a odpočinek ve velkých stanech vám umožní zotavit se a sníží množství jídla, které si musíte vzít s sebou. Je však důležité si uvědomit, že nad základním táborem již musíte být zcela soběstační. Musíte mít vlastní vysokohorský stan, vařič a jídlo.
Z Biškeku do Karkary pojedete asi 8 hodin, přes hory a podél břehu jezera Issyk-Kul dojedete do malé vesnice na hranicích s Kazachstánem. Odtud každé 1-2 dny odlétá vrtulník přepravující vybavení a lidi na oba základní tábory. Ten jižní je mnohem větší a frekventovanější a značný počet horolezců odtud startuje na vrchol. Na severní straně je základní tábor menší a operuje tam několikanásobně méně lidí. Let trvá 40 minut. V základním táboře se kromě stanů nachází kuchyně, jídelna – jídelní stan, který je zároveň místem setkávání, provizorní sauna a stany pro personál. V BC je k dispozici satelitní internet. Cena v roce 2022 byla 5 USD/hod.
Vrtulník není jediným dopravním prostředkem. Je však jediným, který umožňuje dosáhnout Chan Tengri v rozumném čase. Druhou možností je týdenní trek podél jazyka ledovce Inylček.
Na vrchol se lze dostat několika cestami, ale nejoblíbenější jsou dvě: z jihu a ze severu. Obě se spojují v táboře 3 v průsmyku ve výšce 5800 m. Odtud vede na vrchol západní hřeben. Každá z nich má jiné nebezpečí a obtížnost.
Jedná se o trasu prvních dobyvatelů z roku 1931. Je technicky jednodušší, ale je vystavena lavinám padajícím z nedaleké velké stěny Čapajeva. Podle ruské stupnice je hodnocena stupněm 5A, což odpovídá TD (velmi obtížná) podle alpské stupnice – ale jen teoreticky. V praxi přítomnost fixního lana ve vrcholové kopuli odstraňuje velkou část obtížnosti výstupu, zůstávají objektivní obtíže (trhliny, laviny, výšková expozice) a námaha.
Ze základního tábora ve výšce 4 000 m n. m. mezi vrcholy Chan Tengri a Pikem Pobědy jsme se vydali po moréně ledovce Jižní Inylček. Po 60-90 minutách se cesta stáčí k ledovci. Zde nás čeká vyhýbání se asi desítce větších trhlin, které jsou však za dobrého počasí vidět. Cesta vede do středu ledovce, pak se stáčí a po sněhových mostech přes dvě ledovcové řeky se dostáváme na severní okraj ledovce. Odtud je to asi 2 km pěšky do prvního tábora C1. Tábor C1 je náhorní plošina ve výšce 4 250 m n. m. Odtud je vidět velký masiv vrcholu Čapajev a kopule Chan v pozadí. Cesta k “jedničce” by měla trvat 2,5-3 h.
Za rozpadem stěny se od Inylčeka odráží boční ledovec, který strmě klesá úzkou spárou mezi masivem Chan Tengri a vrcholem Čapajev. Led je strmý a nad výškou 4400 m začínají také značné trhliny. Ve výšce 4900 m začíná ledopád tvořený strmými obrovskými bloky rozdělenými hlubokými trhlinami. Prostor mezi vrcholy se zužuje a vzniká “Bottleneck”, útvar pojmenovaný stejně jako kuloár Bottleneck na K2. Z dobrého důvodu: zde, v úzkém prostoru, se cesta dostává k obří stěně Čapajevova štítu, ohrožené lavinami.
Místo zdolávejte rychle, za dobrého počasí a pouze za tmy (před pátou hodinou ranní). Dvě tragédie v roce 1993 a jedna v roce 2004 nám připomínají, jak nebezpečné toto místo je. Tehdy lidi jdoucí na “dvojku” zasáhla lavina shora. V té první zahynuli mimo jiné dva Poláci. O měsíc později v další lavině zahynuli čtyři lidé z Ruska a Velké Británie, mezi nimi Valerij Chrzyszczaty, první zimní dobyvatel Chan Tengri. V roce 2004 smetla lavina v seraku desítky lidí, z nichž 11 zahynulo.
V nadmořské výšce 5300 m se na mírné rovině nachází “dvojka”. Místo pojme asi tucet stanů, ale vyplatí se dávat pozor na trhliny pod sněhem. Na zdánlivě bezpečném místě před mýma očima odstranil svůj stan íránský pár a teprve pak si uvědomil, že pod podlážkou zívá úzká bezedná štěrbina. Místo je však daleko od potenciální stopy lavin.
Nahoře se ledovec zvedá a ohýbá. Před námi se otevírá pohled na průsmyk a z dálky viditelnou “trojku”. Cestou musíme překonat jednu velkou trhlinu a v posledních 600 metrech strmý přístup ke stanům v posledním táboře.
Od jihu se “trojka” nachází na úzkém stoupání pod hlavním průsmykem. Horolezci přicházející ze severu rozbijí tábor v nejnižším bodě sedla 5900 m oddělujícího vrchol Čapajeva a Chan Tengri. Kromě stanů je na svahu pod průsmykem několik sněhových jeskyní. Ti, kteří jsou aklimatizovaní a míří na vrchol, často překonají úsek z “jedničky” na “trojku” najednou, za 8 h. Více o aklimatizaci a výškové nemoci přečtěte v článku o výškové nemoci.
Ze severní strany vede obtížnější trasa, která odvážně stoupá na Čapajevův pilíř. Je sice strmá a na několika místech technická (mixové úseky, s fixním lanem, ale náročné), ale není ohrožena lavinami. Při lezení zde jste však neustále v expozici. Přítomnost fixních lan by měla zajistit bezpečnost. Můj pokus o výstup v roce 2021 však ukázal, že pilíř vyžaduje skalní a sněhové lezecké dovednosti a zvládnutí cepínů. Chyba při nacvaknutí do dalšího úseku lana je podle mého názoru hlavní příčinou nehod na severní cestě. Pokud zde uděláte chybu, letíte minimálně několik set metrů a zabrzdit se cepínem je možné jen velmi zřídka. Jediná smrtelná nehoda v sezóně 2022 se stala právě tudy nad táborem C2.
Na severu jsou tábory: C1 ve výšce 4700 m a C2 ve výšce 5500 m. Mezi nimi stoupáme po úzkém pilíři, často se stovkami metrů vzduchu pod námi. Zasněžené úseky jsou odděleny svislými skalními zlomy, kde je nutné obratné lezení na malých stupech s mačkami. Pilíř Čapajeva vyžaduje sílu v rukou a připadá mi mnohem únavnější než jižní strana. I když jsem dobře aklimatizovaný, nedokázal jsem z “jedničky” skočit přímo na “trojku”. Cesta vede do výšky 6150 m, na severní vrchol masivu Čapajeva. Odtud se strmým sestupem (instalovaný žebřík) dostanete do průsmyku.
Severní trasa se vyznačuje obtížností 5B (alpská ED – extrémně obtížná). I zde však lana usnadňují lezecké úseky a výstup je podmíněn velmi dobrou fyzickou kondicí.
Z tábora C3 vede na vrchol skalní a sněhové žebro ohodnocené stupněm 5A. Na vrchol vede 1 100 metrů dlouhý přístup. Přístup je zpočátku mírný, ale po 20 min začíná stoupat sekvencí 10-20m skalních prahů. Ty brzy přejdou ve skalní a sněhový pilíř se sklonem asi 45 stupňů. Cesta vede převážně po pravé straně kulminace, místy přechází přes sráz severní stěny. Expozice je místy vysoká. Při zkušenostech se zimním lezením v Tatrách a obratné manipulaci s lanem se nesetkáte s většími technickými obtížemi než UIAA IV-V. Nezapomeňte však: vše se odehrává za úsvitu, při teplotě -25 stupňů Celsia, ve výšce 6,5 kilometru. Udržujte si koncentraci a dobře odhadněte své síly.
Ve výšce 6 400 m najdete plošinu – jedná se o někdy používaný tábor C4 s místem pro 3 stany. Někteří lidé odtud startují na vrchol, čímž si zkracují vrcholový den. Výše cesta směřuje skrz skály a sníh k velkému kolmému prahu (cca 6 700 m). Nad ním překonává sněhový kuloár. Na vrcholu kuloáru je třeba odbočit doleva a stoupáním mezi skalami se dostat na rozsáhlá sněhová pole. Zde obtížnost lezení končí, ale námaha nikoli. Nejvíce mě zpomaloval sníh pod vrcholem, kde jsem bojoval o každých 10 metrů. O něco lehčím, ale stále svažitým terénem vede cesta k malým skalám. O pár desítek metrů dál spatříte rozlehlou bílou plochu a na ní stojící hliníkovou trojnožku s křížem a vlajkami.
Konec cesty je symbolickým bodem ve výšce přibližně 6985 m. Principiální vrchol je vzdálen asi 100 m, ale hlavní vrchol je obklopen velkými převisy a výstup na nejvyšší bod je nebezpečný. Výstup jsem ukončil těsně před nejvyšším bodem, když GPS na mých hodinkách ukazovala více než 7010m n. m.
Při sestupu je slaňování a přehazování mezi lany zdlouhavé a sestup nemusí být rychlý. Je důležité mít i přes únavu neustále pod kontrolou, co děláte. Ještě jednou: chyba při připínání fixního lana vás může stát život. Zkontrolujte si své vybavení a zkontrolujte, do kterého lana se připínáte, a vyberte si jen to nejnovější. Z C3 do základního tábora je sestup již rychlý a za dobrých podmínek bude trvat 6 hodin. Za špatných podmínek, při sněžení, se z něj stává loterie.
Při cestě na Chan Tengri mějte vybavení vhodné do špatných podmínek. To znamená vysokohorský stan nebo robustní celoroční stan s vysokou odolností proti větru. K tomu dobře izolující karimatku a spací pytel, který vám poskytne pohodlí při teplotách kolem -20 stupňů. Při kempování bude nezbytností výkonný vařič. Vezměte si také lopatu na vykopání místa pro stan.
Na chladné sedmitisícovce budou nezbytné horolezecké boty s botičkou. Poměrně dost horolezců volí na Chan Tengri modely La Sportiva G2 a La Sportiva Olympus Mons, Zamberlan 8000, Millet Everest. Já sám používám velmi teplé boty Olympus Mons, vhodné pro výstupy na osmitisícovky, a velmi si jich cením. Nepokoušejte se o výstup na Chan Tengri v obyčejných botách.
Cepín, mačky a trekové hole budou povinné. Pro jištění na ledovci a výše – lano, sedací úvazek, helma, ledovcové šrouby, smyčky, osmička pro slaňování (nedoporučuji kyblík) a blokanty. Píšu “blokanty”, protože je velmi dobré použít dva blokanty na lanovém zábradlí. Pokud je to nutné, odepnutím přístroje získáme klasickou brzdu s karabinou pro připnutí na stanoviště. Pro ochranu obličeje budou nezbytné brýle se skly SP4 a v případě silného větru doporučuji také lyžařské brýle.
Pozornost věnujte také rukavicím. Během výstupu jsem měl na sobě 3 páry (!), kromě péřových palčáků v batohu.
Několik hodin z “trojky” na vrchol a zpět je velká námaha. Přijměte hodně kalorií, ale spíše v lehce stravitelné formě – spalování tuků ve výšce je velmi pomalé. Sladkosti, sladká čokoláda, energetické tyčinky a gely. Nezapomínejte na hydrataci: v mém případě je 2,5 litru minimum, které si na podobný vrchol vezmu.
Nenechte se chytit do pasti. Některá horská pojištění v těchto nadmořských výškách nefungují.
Můj výstup na vrchol byl velkou lekcí. Po poslední aklimatizační cestě na “trojku” a návratu do základního tábora jsem zkontroloval předpovědi. K mému překvapení byl nejlepším dnem pro výstup na vrchol pozítří. Další okno s vhodným počasím mělo být až za 10 dní. Toho dalšího jsem neměl šanci využít, ale následující den jsem vyrazil a v noci z 8. na 9. srpna jsem dosáhl vrcholu. Nedostatek regenerace si vybral svou daň. Výstup na vrchol trval dobrých 13 hodin, ale sestup dlouhých 8 hodin.
Druhý den jsem už neměl sílu na sestup. Počkal jsem do následující noci a 10. srpna jsem vyšel ve sněhové vánici a s metrem sněhu pokrývajícím ledovec. Trhliny zmizely, čímž jsem se vystavil riziku. V “láhvi” každých pár minut hučely laviny. Věděl jsem, že musím zůstat ve “dvojce” a čekat – pochodovat dolů znamenalo sebevraždu. Naštěstí jsem ve “dvojce” potkal tým asi tuctu lidí, se kterými jsme přečkali srážky, a večer jsme zahájili sestup, prodírající se hlubokým sněhem po strmém ledovci. To vše uprostřed propastných trhlin a ve vysokém lavinovém nebezpečí. Místo dvou hodin trval sestup k “jedničce” sedm a zcela mě vyčerpal. Ještě nikdy jsem nebyl po sestupu z žádné hory tak unavený jako na Chán Tengri.
Můj případ mi důrazně ukázal, jak důležité je přizpůsobit se předpovědi počasí a dát si při sestupu velkou rezervu sil. Chan Tengri je náročná hora, která vyžaduje schopnost lézt ve skalnatém a zasněženém terénu, pohybovat se na ledovci, tábořit a přežít v krutých mrazech, odhodlání a motivaci a také dobrý pocit ze svých sil. Ten je také nezbytný k tomu, aby se člověk ve správný okamžik zastavil nebo otočil. Nakonec, jak řekl himálajský horolezec Ed Viesturs, vrchol je nepovinná záležitost. Povinný je návrat dolů.
