Nejvyšší hory jsou spojeny s legendárními osmitisícovkami a zlatým věkem polského himálajského horolezectví. Co potřebujete vědět o Himálajích a Karakoramu?
Nejvyšší hory: tedy které? Podle Velké encyklopedie hor od Jana a Małgorzaty Kiełkowských se za vysoké hory považuje ty nad 5 600 m nad mořem. Za nejvyšší hory jsou považovány dvě pohoří: Himálaj a Karakoram. Někdy zahrnují také oblast Hindúkuš. Zajímavostí je – jak nás informuje vynikající znalec hor Janusz Majer – že nejvyšším horou světa je, kromě vrcholů Himálaje, Minya Konka (7556 m). Tento vrchol se nachází v málo známém masivu Daxue v čínsko-tibetských horách, v provincii Sečuán.
Himálaj a Karakoram jsou mohutná pohoří, která se táhnou tisíce kilometrů. V současné době se nacházejí na území Číny, Bhútánu, Pákistánu, Indie, Nepálu a Tibetu. Během koloniální éry, tedy v době, kdy Velká Británie okupovala Indii, prováděli Britové intenzivní výzkum a kartografické práce na horách. Dokonce se považovali za jejich majitelé. Proto mnoho názvů průsmyků a vrcholů připomíná jména generálů a geografů. Například název Mount Everest dostala nejvyšší hora světa v roce 1965 na počest velšského kartografa George Everesta. Ze stejného důvodu se nechtělo vydávat povolení k výstupům na vrcholy jiným expedičním týmům než anglickým. Ku příkladu, polská výprava z roku 1939 pod vedením Adama Karpińského neobdržela povolení k výstupu na K2.
Průzkumnou činnost prováděli i Rusové. Například Bronisław Grąbczewski, Polák v carské službě, jinak ostřílený zimní horolezec, dosáhl až k úpatí K2 a provedl přesné měření této hory v 80. letech 19. století.
Ještě, než byla dobře zmapována všechna pohoří, tak se již Angličan Albert Mummery pokusil v roce 1895 dobýt Nanga Parbat – a zemřel u toho. O sedm let později byla uspořádána expedice na K2, která dosáhla 6300 metrů. O několik let později, v roce 1921, byla zorganizována první z mnoha britských expedic na Mount Everest. Angličané tehdy dosáhli rekordní výšky 8 570 metrů bez použití kyslíkových lahví. Někteří se přiklánějí k názoru, že během britské expedice v roce 1924 stáli George Mallory a James Irvine na vrcholu Mount Everestu. Bohužel pro to neexistují jednoznačné důkazy – lezci se ztratili a s nimi i fotoaparát, kterým by nahoře mohli něco vyfotit. Mezitím se do „horské soutěže“ zapojili Italové v čele s princem z Abruzzi, který neúnavně útočil na K2 – rovněž bez úspěchu. Po nich začali do nejvyšších hor cestovat také Němci, pro které měl výstup na osmitisícovku koncem 20. let XX. století i politický význam.
Pohoří nacházející se ve střední Asii. Právě zde se nacházejí nejvyšší vrcholy na Zemi: deset z nich je vysokých více než 8 000 metrů nad mořem a více než 300 vrcholů – má 7 000 m a více.
Název “Himálaj” pochází ze sanskrtského spojení slov “hima” (sníh) a “alaya” (sídlo). Himálaj se skládá ze šesti menších pohoří: východní Himálaj, Bhútánský Himálaj, Sikkimský Himálaj, Nepálský Himálaj, Garhvalský Himálaj a západní. Himálaj se táhne přes Nepál, Indii, Bhútán, Pákistán a Čínu a je v něm deset osmitisícových vrcholů.
Himálaj – toto slovo zná každý. S Karakoramem je to trochu horší. Stává se, že až teprve při komerční expedici její účastníci zjistí, že Karakoram je pohoří nezávislé na Himálaji. Právě zde se nacházejí největší horské ledovce a čtyři osmitisícovky včetně K2 – druhého nejvyššího vrcholu světa. Jsou rozdělené do dvou pásem: Muztagh a Range. Ty se dále dělí na: Batura, Hispar, Panmah, Baltoro, Siachen, Rimo, Saser a Rakaposhi, Haramosh, Masherbrum, Saltoro.
Osmitisícovky v Karakoramu jsou:
První zdokumentovaný výstup na osmitisícový vrchol uskutečnila v roce 1950 francouzská expedice. Lois Lachenal a Maurice Hercog dosáhli vrcholu Annapurny I. Za svůj úspěch zaplatili ztrátou všech prstů na nohách (Lachenal) a na rukách (Hercog). Byly amputovány kousek po kousku, bez anestézie, během sestupu z tábora I na základnu a poté během přechodu do Káthmándú.
Jen o tři roky později dosáhl novozélandský včelař Edmund Hillary vrcholu nejvyšší hory Země Mount Everestu. Doprovázející Nepálec Tenzing Norgay byl tak laskav, že pár metrů před vrcholem počkal na svého parťáka, aby na vrchol vylezli spolu. O měsíc později vystoupil na Nanga Parbat rakouský horolezec Herman Buhl. Během finálního útoku nepoužil kyslík, ale bral léky na bázi amfetaminu. Dnes bychom jednoznačně řekli, že se jednalo o doping.
Poslední zdolanou osmitisícovkou je Šiša Pangma. Je to také nejnižší vrchol v Koruně Himálaje a Karakoramu. Je to proto, že tento vrchol je jediný, který se nachází celý na čínském území. Komunistické úřady nedaly nikomu povolení k výstupu, dokud horu nezdolali jejich krajané. Stalo se tak v roce 1964, kdy tým deseti čínských horolezců, delegovaných za tímto účelem, dosáhl vrcholu.
První polská expedice do Himálaje se uskutečnila v létě 1939. Poláci poté dosáhli prvního vrcholu Nanda Devi East (7434 m), ačkoli snili o tom, že vylezou na K2. Uspořádání následných expedic bylo možné až v době tzv. „Gomulkovského tání“, tedy od roku 1955. Tehdy Bolesław Chwaściński zahájil výpravy do Hindúkuše. Do roku 1978 se jich uskutečnilo až devadesát. Připravení, díky letní i zimní lezecké přípravě v Tatrách, horolezci rychle vyrazili do Alp nebo na Kavkaz. V roce 1971 Poláci pod vedením Andrzeje Zawady zdolali Kunyang Chhish (7852 m). A od roku 1976 nebylo sezóny, ve které by polská výprava v nejvyšších horách chyběla. První polský občan, který zdolal Mount Everest, byla Wanda Rutkiewicz (16. října 1978). Osmdesátá léta bývala nazývána zlatou érou polského himálajského horolezectví. Himálaismus se stal národním sportem a měl své zasloužené hvězdy, těšící se mezinárodnímu uznání. Největší z nich jsou Krzysztof Wielicki, Jerzy Kukuczka, Wanda Rutkiewicz a Wojciech Kurtyka.
února 1980 byli Krzysztof Wielicki a Leszek Cichy prvními lidmi, kteří dosáhli vrcholu osmitisícovky v zimě. A hned se jednalo o nejvyšší horu světa. Andrzej Zawada, známý jako Leader, se specializoval na organizování zimních expedic. Poláci jako první zdolali v zimě Mount Everest, Manaslu, Čo Oju, Dhaulagiri, Annapurnu a Lhotse. Po smrti Jerzyho Kukuczky (zemřel na Lhotse v roce 1989) a Wandy Rutkiewiczové (ztratila se v roce 1992, 300 metrů pod vrcholem Kančendžengy) začala sláva horolezectví, včetně zimního, zhasínat. Teprve v roce 2005 stanul Polák Piotr Morawski (v týmu s Italem Simonem Morem) na vrcholu osmitisícovky – Šiša Pangmy, která ještě nebyla v zimě pokořena. Výzvy dosáhnout zbývajících vrcholů se ujal Artur Hajzer, který za tímto účelem založil polský program zimního himálajského horolezectví. Díky této iniciativě stanuli Poláci v zimě na dvou po sobě jdoucích osmitisícovkách: Gasherbrum I a Broad Peak. Polské expedice se také mnohokrát pokoušely dobýt Nanga Parbat a K2, ale nakonec neuspěly.
Poláci nakonec v zimě dosáhli deseti ze čtrnácti osmitisícových vrcholů (v rámci polských nebo mezinárodních expedicí). Většina z těchto výstupů byla provedena bez použití kyslíku, některé na nových cestách nebo samostatně.
K2 odolávala nejdéle útokům četných výprav z celého světa. 16. ledna 2021 vystoupilo na vrchol nejtěžší osmitisícovky deset nepálských horolezců: Nirmal Purja, Gelje Sherpa, Mingma David Sherpa, Mingma Tenzi Sherpa, Dawa Tempa Sherpa, Pem Chhriri Sherpa, Mingma Gyalje Sherpa, Kili Pemba Sherpa , Dawa Tenjing Sherpa a Sonajing Sherpa.
Když čteme nebo slyšíme o expedicích do Himálaje nebo Karakoramu, dozvídáme se, že se jich kromě horolezců zúčastnil i poměrně velký počet Šerpů. Může se zdát, že jde o pomocníky nebo dokonce nosiče. Omyl! Šerpové jsou tibetský lid žijící v horských oblastech Indie a Nepálu. Řada z nich se věnuje profesionálnímu horskému průvodcovství. Často pracují jako ošetřovatelé členů komerčních expedic. Nejen že připravují jistící lana, ale také doprovázejí své zákazníky nahoru a zpět na základnu, staví jim po cestě stany, dávají jim kyslík nebo jídlo, a dokonce na pomocná lana upevňují vybavení. Dá se říci, že jsou elitou mezi vysokohorskými průvodci. Mnoho z nich bylo na vrcholcích nejvyšších hor i několik desítek krát. Ne každý Šerpa je horský průvodce, a ne každý místní vysokohorský průvodce je Šerpa. Neboť tento termín se vztahuje k lidem, nikoli k profesi.
Vzhledem k tomu, že Šerpové žijí v nadmořské výšce 3 až 6 tisíc metrů (tedy výše než mnohé základní tábory expedic na Himálaj), jejich organismus se přizpůsobil horským podmínkám i na genetické úrovni, jak to dokazují vědecké výzkumy.
Herman Buhl dokazuje, že můžete být průkopníkem alpského stylu v nejvyšších horách a zároveň používat doping. Až do roku 1978 mnozí nevěřili, že lze zdolat nejvyšší hory světa bez použití kyslíku z láhve. Ale 8. května 1978 Reinhold Messner a Peter Habeler dokázali nemožné: zdolali Mount Everest bez kyslíku. Messner tento počin zopakoval o dva roky později, tentokrát sám. Od té doby se má za to, že sportovní výstup znamená zdolávat vrcholy bez pomoci kyslíkové láhve.
Ale co přesně znamená „bez kyslíku“? Lze přece lézt svépomoci, ale regenerovat v noci ve stanu a spát s kyslíkovou lahví. V současnosti každé použití kyslíku, i při sestupu z vrcholu, ničí sportovní charakter lezení. Pokud použijeme kyslík v jakékoli fázi výstupu, aklimatizace nebo sestupu, je výstup na osmitisícovky považován za vysokohorskou turistiku. Výjimku tvoří pouze průzkumné výstupy, například první zimní výstupy. Nyní, když jsou všechny vrcholy zdolány v létě i v zimě, lze styl pouze vyladit.
Když už mluvíme o stylu, nelze nezmínit zásadní rozdělení: výstup v alpském stylu a expediční výstup.
Výstup v alpském stylu znamená lezení „nalehko“. Pod tímto pojmem se skrývá značná hmotnost batohu. Když se dostaneme na vrchol alpským stylem, neseme s sebou nahoru kompletní vybavení jednotlivých táborů. Nepoužíváme lana rozvěšená jinými týmy nebo výpravami. Lezeme v malém týmu dvou nebo tří lidí a během pár dnů dosáhneme vrcholu.
Tímto stylem lezl největší polský horolezec Wojciech Kurtyka v Himálaji a Karakoramu. Jeho vizionářské, šíleně ambiciózní cesty mají jen pár pokusů o zopakování, protože jsou tak náročné.
Druhým a mnohem oblíbenějším stylem je expediční styl. Na dosažení daného vrcholu se podílí velké množství horolezců, včetně Šerpů (specializovaných horských průvodců) a nosičů. Výprava zajišťuje obtížné úseky cesty, zakládá jednotlivé tábory a aklimatizuje se na zvolené cestě na vrchol. Tak fungovaly expedice vedené Andrzejem Zawadou, Januszem Kurczabem nebo Krzysztofem Wielickim včetně poslední polské zimní expedice na K2 2017/2018.
Jak získat Korunu Himálaje a Karakoram? Je to jednoduché: stačí vylézt všech čtrnáct osmitisícovek.
Prvním mužem historie, který zdolal Korunu Himálaje a Karakoram, byl Ital Reinhold Messner, druhý byl Polák Jerzy Kukuczka a třetí Švýcar Erhard Loretan. Rekord v rychlosti dosažení Koruny patří jejímu zatím poslednímu dobyvateli Nirmale Purjimu, kterému se to povedlo za 187 dní. Kromě Kukuczky tento výkon dokázali pouze tři Poláci: Krzysztof Wielicki, Piotr Pustelnik (současný prezident Polského horolezeckého svazu) a Denis Urubko, Kazach s polským občanstvím.
Profesionální horolezci i vysokohorští turisté rozlišují „snadné“ a „obtížné“ osmitisícovky. Za snadné pohoří se považuje to, které nemá žádné větší technické obtíže – je mezi nimi i nejvyšší vrchol Země Mount Everest. Za obtížné jsou považovány: K2 (skalnaté obtíže ve výšce 8 000 metrů), Kančendženga (velmi dlouhý hřebenový přístup), Broad Peak (obtížnosti na začátku Rocky Summit) nebo Annapurna I (značné vzdálenosti k překonání). Mnoho horolezců označuje Čo Oyu jako nejlehčí osmitisícový vrchol.
Díky mnohaletým pozorováním byl pro každý osmitisícový vrchol stanoven čas, kdy je počasí – alespoň se to předpokládá – nejpříznivější. Co to v praxi znamená? Na vrchol se vyráží, když nehrozí velké nebezpečí sněhové bouře, hustého sněžení, nárazového větru nebo masivních lavin. Pro většinu osmitisícovek je to květen, což je období před letním monzunem. Monzun je vítr, který vzniká v důsledku rozdílů mezi ohřevem moře a pevniny. V červnu přináší období dešťů, které se v nejvyšších horách světa vyznačuje hustým sněžením. Výrazně se tehdy zvyšuje riziko lavin.
Zimní horolezectví je myšlenka, která míří proti nejlepšímu období roku, kdy lze na vrchol zaútočit. V zimě se také může objevit monzun, tentokrát ale směřující z pevniny k moři. V zimě proto můžete očekávat nejextrémnější nízké teploty a silný vítr dosahující na horách rychlosti až 200 km/h. Za takových podmínek může být pocitová teplota až – 60, – 70 stupňů Celsia. Člověk to nemůže vydržet. Proto expedice pozorně sledují předpověď počasí a vydává se na cestu, až když se objeví dobré zprávy – teplotní okno. Tento termín znamená několik dní s relativně dobrými povětrnostními podmínkami. Zimní horolezectví je tedy nejen „o trpění“, ale také „o trpělivosti“.
Ne každý dobyvatel Mount Everestu se může považovat za horolezce. Stejně jako v alpinismu rozlišujeme alpinisty a turisty, platí to i pro nejvyšší hory. Horolezec je člověk, který díky svým schopnostem a zkušenostem dokáže vystupovat samostatně na nejvyšší hory. Podle zvoleného stylu horské akce leze sám nebo v týmu, zakládá jednotlivé tábory, aklimatizuje se, zajišťuje cestu a tak dále. Vysokohorský turista využívá služeb expedičních agentur. Jejich nabídka zahrnuje služby kvalifikovaných průvodců, dodávku kyslíkových lahví a stavění stanů. Vysokohorský turista navíc využívá pomocná lana připravená průvodci. Komerční expedice, jak o ní mluvíme, není nikdy expedicí průzkumnou, tedy na panenský vrchol. Téměř vždy vede po klasických cestách, jinak nazývaných cestami prvních dobyvatelů. V praxi se jedná o nejjednodušší způsob a nejlépe vybavený umělými pomůckami, například lany nebo zásobami kyslíkových lahví.
Nejvyšší hory světa to nejsou pouze osmitisícovky. Existují stovky sedmi nebo šestitisícových vrcholů, na které lidská noha nikdy nevstoupila. Nechybí ani technicky náročné vrcholy nebo cesty, jako je Magic Line na K2, zdolána v roce 1986 polským týmem, zopakována teprve v roce 2004, nebo Trango Towers v Karakoramu nabízející 1200 m obtížnosti na kolmé stěně. Výzvou, která na realizaci ještě čeká, je například traverz Mount Everest – Lhotse bez kyslíku z tlakové láhve. Nebo 2500 m dlouhá Světelná zeď, západní stěna Gasherbrumu IV, kterou v roce 1985 zdolali Wojtek Kurtyka a Robert Shauer. Jejich lezení je považováno za největší úspěch himálajského horolezectví 20. století. Dalším druhem výzvy jsou rychlé výstupy (méně než 24 hodin od základny na vrchol a zpět) a o samotě. Mnoho nedotčených vrcholů čeká na své dobyvatele v Hindúkuši nebo Pamíru. Vyhněte se davům v nejvyšších horách světa – stačí jen trocha ambice.
