Dalo by se najít spoustu důvodů, proč se vydat, a samozřejmě nakonec také vylézt, na Gerlachovský štít. Jedním z nich je něco jako „naddůvod“. Smysl, kvůli kterému všechny ostatní důvody blednou. A nejde o to, že Gerlachovský štít existuje. Jde o to, že Gerlachovský štít je prostě nejvyšší. Alespoň v Tatrách a Karpatech.
Gerlachovský štít není objektem tužeb horolezců. Nevedou k němu žádné těžké ani velkolepé lezecké trasy. Pokud se na něj vydáte některou z lezeckých tras, tak spíše v zimě. Z tohoto důvodu je škoda přiznat, že jsme tam nikdy nebyli. A tak jsme se jednoho zářijového dne rozhodli, že na něho vylezeme. Bude to stát za to? Určitě ano. Turistická výprava nám poskytne estetický zážitek. Je to tam vždy bez davů? Nám se to povedlo.
Na Gerlachovský štít nevede žádná značená turistická trasa. Pokud se tam nechceme dostat přes některou z lezeckých tras, musíme si najmout průvodce. K dnešnímu dni je to cca 5500 – 6500 Kč pro tři osoby (pokud se na něm udržuje pozdním jarem/brzkým létem ještě sníh, může průvodce vzít sebou pouze dva lidi). K výstupu na Gerlachovský štít je nejprve nutné dorazit ke Slezskému domu (dnes je to spíše horský hotel než horská chata – dokonce více než spíše…). Můžete jít pěšky, nebo si zaplatit obsluhu horské chaty, aby Vás tam dovezla (takové potěšení stojí 10 € na osobu, jedná se o zpáteční jízdenku). Rozhodli jsme se přespat v Roztoce, dojet autem brzy ráno do Tatranské Polanky a pak pokračovat na kolech, která jsme si sem přivezli.
Na kole ke Slezskému domu? Proč ne! (fot. 8.cz)
To nám zajistilo rychlý a pohodlný dojezd ke Slezskému domu, a zároveň nenarušilo naše sportovní předsevzetí dostat se na vrchol ze dna údolí. Navíc nás na konci čeká pohodlný a rychlý sjezd dolů… Tuto variantu však nedoporučuji lidem, kteří nejezdí po horách na kole nebo nemají příliš dobrou fyzickou kondici. Mohlo by Vám to později zpomalit tempo výstupu. Je třeba vystoupat na kole 7 km a 650 metrů vertikálně. Před výstupem můžete samozřejmě přespat ve Slezském domě a na vrchol vyrazit velmi brzy ráno. Lidé s dobrou fyzickou kondicí to však snadno zvládnou za jeden den a vyrazí na vrchol z Tatranské Polanky.
Ve Slezském domě můžete (a dokonce byste měli) doplnit elektrolyty, které cestou ztratíte, když se sem dostanete. A je známo, že Slováci mají velmi cenné elektrolyty. Po setření pěny ze rtů a nosu můžete pokračovat dále. Nejčastěji volenou (a je třeba podotknout, že je to správně) variantou je vstup z Velické doliny a sestup do Batizovské doliny. Děláme to tak i my. Od Slezského domu je to na vrchol vertikálně necelých 1000 metrů.
První úsek je pohodlná stezka do Velického údolí. Výšku nabíráme postupně. Na levé straně, v dálce, se začíná objevovat rozsáhlý masiv NAŠÍ hory. Nic velkolepého, ale přesto je velký. Každý průvodce Vám řekne, kde stezku opustit.
Pokračujeme po mírné stezce k Velké Studené, kterou míjíme a vstupujeme do velké rokle. V ní můžete ještě jednou (a naposled) doplnit elektrolyty a pak se přesunout (bez otírání elektrolytové pěny ze rtů a nosu) pohodlně nahoru. Zde si můžete také nasadit postroj a helmu.
Po opuštění rokle odbočíme doleva, abychom se dostali na konec systému pohodlných a širokých stezek. Zde se Vám bude hodit průvodce, který Vám ukáže, kudy jít nahoru (můžete vidět jistící body). Svážeme se lanem a pokračujeme dál. Dostáváme se k řetězům a rychle nabíráme výšku. Tento úsek je, pokud jde o obtížnost, srovnatelný s naší Orlí Stezkou, možná je o trochu více exponovanější a vyžadující silnější držení se řetězů (obtížnost I – II).
Po přechodu z exponované oblasti do Siodelka nad Kotlem nás čeká zdlouhavý výškový výstup roklí Darmstadter (nebo spíše v blízkosti této rokle a hledání nejlepšího průchodu). Je to tu bezpečnější, jen si musíte dávat pozor, kam dáváte nohy. Každé stoupání, i to nejdelší, však musí někdy skončit, a tak se nakonec dostáváme do Tetmajerova sedla (Gerlachovské sedlo). Nyní přichází ta nejzajímavější – podle mého názoru – epizoda, tedy hřeben. Snadné lezení, ale místy exponované, což vyžaduje, abyste našli nejsnazší průchod.
Na hřebeni nad Tetmajerovým sedlem (autor: freerajdy.pl)
Při přechodu hřebene stojí za to se ohlédnout za sebe. Všichni budou ohromeni pohledem na zřetelné trosky letadla. Ke katastrofě došlo v roce 1944, když letadlo shazovalo partyzány. Stačilo málo a letadlo mohlo minout vrchol, o který se rozbilo. Místo havárie bylo objeveno náhodou, až po roce – válečná doba pátracím akcím příliš nenahrávala.
Nebudu si hrát na polského dramatika Słowackého a nebudu jeho literárním hrdinou Kordianem – takže v tomto textu se na vrcholu dlouho nezdržím a nebudu zdlouhavě popisovat dojmy z nádherných výhledů. Zmíním pouze, že výstup trvá většinou cca 4-5 hodin. Kalorie doplňujeme energetickými tyčinkami a jdeme dolů.
Sestup vede Batizovskou roklí, Batizovskou stezkou (v zimě se tudy vystupuje a sestupuje z Geralochovského štítu, protože výstup přes Velickou próbu je v zimě náročnější a riskantnější). Zpočátku není rokle příliš zajímavá. Přesný směr cesty dolů závisí na množství sněhu (sníh zde může být dokonce i v létě). Člověk si musí dávat pozor, aby neskopl nějaký kámen, a aby nebyl zasažen kamenem letícím seshora, který skopl nějaký bezohledný turista. Na nejexponovanějších místech (Batizovská trasa) jsou přezky a umělé podpůrné prvky. Já osobně vždy preferuji výstupy před sestupem. Nemám rád zdlouhavé vracení těžce zdolaných výškových metrů (pokud nemám na nohou lyže), protože má kolena vždy proti takovým atrakcím velmi intenzivně protestují. Cesta dolů je jasná a neklade Vám pod nohy žádné orientační problémy. Musíme se dostat k Tatranské magistrále (vedle Batizovského rybníka) a touto cestou se vrátit ke Slezskému domu.
Ti, co je bolí nohy, si mohou ve Slezském domě půjčit kolo a sjet na něm dolů. Poslouží jim k tomu gravitace a nebudou k tomu potřebovat ani žádný motor. Vše tedy proběhne velmi eticky. Měli jsme vlastní kola, takže jsme se v údolí ocitli velmi rychle a pohodlně.
Wczytuję galerię
Na závěr musím napsat odstavec o obtížích výstupu a sestupu na Gerlachovský štít. Určitě si mnoho lidí, kteří byli na Gerlachovském štítu, řekne, že podceňuji náročnost výstupu. Mě osobně vždy nejvíce zajímají praktické aspekty výstupu. Zda je potřeba se jistit (a zda je to vůbec možné), topografie, časy a další různé malé, ale neméně důležité věci. Snažil jsem se to nějak předat. Jak je to tedy s tou obtížností? Kondiční problémy budu ignorovat, každý přece moc dobře ví, co zvládne. Nedovedu si představit, jaký má smysl výstup na Gerlachovský štít pro někoho, kdo nemá žádné vysokohorské zkušenosti. Takže pokud jde o technické potíže:
– Horolezec žádné potíže nezaznamená. Je docela možné, že se nebude muset ani jistit.
– Pro někoho méně sebevědomého, ale znalého lezení, bude stačit úvazek a lano (helma je samozřejmostí).
– Člověk s dobrou fyzickou kondicí, který ale neleze, bude vyžadovat jištění při lezení po řetězech, na hřebeni a při sestupu po svorkách mu postačí podpora a přítomnost zkušenějšího. Kamarád, který s námi byl, patřil přesně do této skupiny lidí a jištění na vybraných místech bylo pro jeho bezpečnost dostatečné.
– Člověk méně znalý hor, s menším sebevědomím, bude vyžadovat více jištění – s tím se vyplatí počítat, protože to prodlouží dobu výstupu.
Janusz Gołąb na Geralchovském štítu (fot.8a.pl)
Každý průvodce před vstupem do hor vycítí zkušenosti svého zákazníka a během výstupu bude neustále přizpůsobovat tempo a jištění schopnostem svých klientů. Zda je v Tatrách povinnost najmout si průvodce plusem nebo mínusem – to je téma na úplně jiný článek. Přeji Vám hodně slunce na vrcholu!
Co si vzít v létě na Gerlachovský štít? Nepřehánějme to s počtem věcí. Je pravda, že staré pravidlo říká, že je lepší nosit než pak o něco žádat, ale my máme vylézt na Gerlachovský štít a rychle z něj sestoupit – takže stojí za to jít nalehko.
