Pokud milujete horskou turistiku a už jen pomyšlení na otevřená prostranství, vysoké nadmořské výšky a adrenalinové zážitky Vám běhá mráz po zádech, pokud Vás nudí nenáročné turistické stezky, pak stojí za to popřemýšlet o něčem víc. Pro turisty, kteří hledají silnou dávku emocí, doporučujeme trasy se zvýšenou hladinou adrenalinu, tedy via ferraty.
Velká expozice, úzké skalní převisy, po kterých obvykle vede stezka, cesta, která se vine stále dokola těsně vedle okraje u srázu, a hlavně ten adrenalin, zrychlený tep nebo zpocené ruce – přesně nějak takhle obvykle vypadá známá železná cesta, tedy via ferrata.
Italská fráze „via ferrata“ doslova znamená „železná cesta“. Název vyplývá ze skutečnosti, že na tomto typu stezek je mnoho ocelových prvků, které jsou instalovány tak, aby usnadnily zdolávání obtížnějších míst a zajistily turistům optimální bezpečnost. Základním vybavením železné cesty je pomocné ocelové lano natažené přes obtížnější úseky, sloužící k sebejištění a přitahování. Navíc, na ještě obtížnějších místech, jsou někdy instalovány svorky, skoby, žebříky, lávky a visuté mosty. Vzhledem k tomu, že hlavním úkolem ocelového pomocného lana je možnost vlastního zajištění, instaluje se většinou i tam, kde souběžně běží další pojistky usnadňující průchod (např. žebříky).
Pokud si chcete via ferraty vyzkoušet, můžete se vydat do polských Tater na Orlí stezku, kde se, místo na ocelová lana, můžete připevnit karabinou na ocelový řetěz. Orlí stezka je nejen krásná, ale i náročná, což bude velkou výzvou a prověří Vaše schopnosti před náročnější via ferratou.
Myšlenka instalování na horských stezkách pomocných prvků pro usnadnění jejich průchodu není v žádném případě nikterak nová. Obyvatelé hor ji využívali již dávno. V Alpách taková zařízení slouží k turistickým účelům již přes dvě stě let. Zpočátku byly instalovány na strmých úsecích, aby zkrátily kruhový přístup k horským chatám a na průsmyky, aby se dalo dostat z jednoho údolí do druhého. Svůj turistický boom však začala via ferrata zažívat až v 60. letech minulého století. Je třeba také zmínit, že pokud k tématu via ferrat přistoupíme v globálním slova smyslu – jako na všechny zajištěné horské stezky (protože via ferraty se vyskytují po celém světě), tak Polsko není v této věci nijak pozadu . Dokonale to můžeme vysledovat na příkladu Tater – Orlí stezka “postavená” v letech 1903-1906 a Jordánska cesta do Lomnice, na které byly v letech 1901-1902 instalovány první zajišťovací prvky. V současnosti je hlavní rozdíl mezi stezkami v Tatrách a via ferratami, které známe například z Dolomit, v tom, že na prvně jmenovaných stezkách není žádné samojistící lano.
Dobrodružství s via ferratou se vyplatí začít v nejoblíbenějším regionu, tedy v italských Dolomitech. Turisticky jsou mimořádně atraktivní, a to díky snadné a rychlé dostupnosti z údolí k nejzajímavějším místům a vyhlídkovým plošinám. Přístupy k via ferratám nejsou únavné a poskytují spoustu estetických dojmů. Své dobrodružství s železnými stezkami stojí za to začít v Cortině d’Ampezzo. Každý si najde tu svou, vybere si tu správnou stupnici obtížnosti podle svých dovedností a úrovně trénovanosti. Zajímavostí je, že zde najdeme mnoho pozůstalosti z první světové války. První via ferraty vznikly z prvních pomocných zajišťovacích prvků, které zde byly instalovány pro vojáky v dobách první světové války. Dokonalým příkladem je via ferrata Lipella na Tofana di Rozes s tunelem vytesaným ve skále známým jako Galeria Castelletto. Italové ho vyhloubili během první světové války, aby zaútočili na Rakušany okupující skály Castelletto.
Na základě cest, které zdolávaly italská vojska Alpini, se podobné trasy začaly projektovat i v dalších evropských horách. Železná revoluce umožnila lézt na vrcholy ze stran, které byly dříve považovány za typicky horolezecké, a obrovské stěny se staly přístupné pro běžné turisty. Dnes vedou ferraty exponovanými stěnami na horské vrcholy v mnoha evropských zemích. Rozhodně nejpočetnější jsou v italských, francouzských, rakouských a švýcarských Alpách, ale můžeme se s nimi setkat i v jiných horách – například ve Španělsku a Slovinsku. Jsou velmi rozmanité jak svou obtížností, tak i terénem, ve kterém jsou vedeny. Velmi zajímavá via ferrata se nachází ve Francii, v Přímořských Alpách – Via Ferrata des Canyons de Lantosque. Nachází se v údolí řeky Vésubie ve Francii. Nabízí poněkud „kaňonistickou“ atmosféru, protože vede své návštěvníky soutěskou plnou mechu a kapradí nad zpěněnými vodami řeky.
První v Asii, a zároveň nejvýše položenou ferratou na světě, je Mont Kinabalu na Borneu 3776 m nad mořem. Zajímavostí je, že se zde každý rok konají běžecké závody: Mt Kinabalu International Climbathon. Nejobtížnější stezka na světě s umělými pomocnými prvky je stezka v čínském pohoří Qin Ling, vedoucí na vrchol hory Hua Shan. Najdeme tam strmé stěny, zábradlí, řetězy, lávky visící nad propastí a spousty dalších atrakcí, které „extrémní turista“ očekává.
Čím se při výběru ferraty řídit? Vyplatí se vzít v úvahu obtížnost trasy – ta nám, víceméně, napoví, zda je tato cesta pro nás a zda se náhodou nedostaneme, při jejím výběru, do výrazných potíží. Bohužel neexistuje jediná systematizovaná stupnice. Navíc se dá říct, že vlastně každý průvodce má jiné měřítko. Proto stojí za to si přečíst, co autor myslí tím, že ferratu ohodnotil jako 3 nebo 5 na 6-ti bodové škále. Samotný popis nám poskytne přehled o cestě včetně důležité otázky týkající se expozice. Dobře víme, že i technicky jednoduchá cesta v exponovaném terénu, obklopená srázy, je většinou psychicky náročnější, i když si ji pokročilí turisté hodně užívají. Stupnice obtížnosti nezohledňuje kondiční aspekt trasy, což je samozřejmě pochopitelné, protože trénovanost každého z nás je jiná. Vyplatí se přečíst si popisy via ferrat, protože obsahují informace jako:
Na závěr nezapomeňte, že stupnice obtížnosti via ferrat není stupnicí obtížnosti horolezectví.
Při plánování cesty na via ferraty bychom se měli řídit stejnými zásadami jako při plánování cesty po běžné horské stezce. Nejlepším obdobím pro via ferraty je jednoznačně léto a s ním spojená hlavní sezóna. I když se někdy vyplatí, kvůli zbylému sněhu – zejména v severních částech a v údolích – ověřit si v místním turistickém informačním centru nebo na webových stránkách, zda je via ferrata otevřená a dostupná pro turisty.
Via ferraty, vzhledem k tomu, že často vedou stěnami, pilíři nebo komíny přímo na vysoké vrcholy, jsou doporučovány pro lidi s horskými zkušenostmi a pro ty, kteří nemají strach z výšek ani z otevřeného prostoru. Těm, kteří mají prošlapané tatranské stezky zajištěné řetězy, umožní via ferraty bezpečně překonat i větší obtíže, přinesou nové dojmy a emoce a dopřejí jim radost z překonávání vlastních slabostí. Pro ty, kteří lezou, to bude pěkný výlet, nové zážitky a zábava na “nekonečném hřišti”.
K tomu, abyste se věnovali via ferratám nemusíte absolvovat žádné specializované kurzy, ale bezpodmínečně byste se měli umět pohybovat v prostor, výškách a expozici. Před plánovaným výletem na via ferraty se také vyplatí zajít na lezeckou stěnu, pokud jste ještě nikdy v životě nelezli, a naučit se techniku vertikálního pohybu. Používání lana na via ferraty by pro Vás nemělo být obtížné – je to velmi intuitivní a snadno se učí. Příznivci tutoriálů najdou na internetu spoustu materiálů o tom, jak se správně hýbat, přepínat a odpočívat.
Při lezení je třeba používat vhodné vybavení. Základem je horolezecká helma, úvazek a lano, které je určeno speciálně na via ferraty. Jeho výhodou oproti “podomácky vyrobenému lanu” je, že má absorbér, který absorbuje energii způsobenou pádem.
V případě helmy se vyplatí zvolit lehký, dobře odvětrávaný model, aby nedocházelo ke zbytečnému přehřívání těla. Dbejte na správný výběr velikosti. Všechny helmy jsou většinou nastavitelné jednoduchým, rychlým systémem, ale při výběru helmy pamatujte i na to, že ji můžete nosit například na čepici a měla by sedět, aniž by Vás z ní rozbolela hlava. Helmy, dostupné na trhu, mají bezpečnostní certifikáty, kombinují estetiku zpracování a škálu barev s technickými funkcemi.
Kritériem pro výběr horolezeckého úvazku by také měla být hmotnost. Bederní trekové úvazky nemusí být tak propracované nebo polstrované prodyšnou pěnou jako jsou lezecké úvazky. Stojí za připomenutí, že existují i postroje určené speciálně pro ženy – profilace bederního pásu zajišťuje dokonalé přizpůsobení ženské anatomii.
Na konci absorbér. Vyplatí se pořídit si model s automatickými karabinami s blokádou zámku. Takový systém nám poskytne komfort a bezpečí se snadnou a rychlou možností přechodu z jedné ochrany na druhou. Karabiny jsou připevněny k absorbéru tak, aby se nemohly překroutit, a tím optimalizují naši bezpečnost.
Nesmíte zapomínat ani na vhodnou obuv. Osvědčí se modely zvané „nástupové boty“, tedy nízké trekové boty určené pro lehké lezení a nástup na skalám, s dodatečným vyztužením vpředu a polepené speciální gumou používanou také v lezečkách.
Velmi důležitá je v případě via ferraty, stejně jako u každé jiné horské činnosti, schopnost správně si naplánovat cestu. Před nástupem na trasu se vyplatí naplánovat si případný ústup z ferraty (např. v případě špatného počasí) nebo si spočítat čas potřebný k přiblížení a sestupu ze stezky spolu s absolutním součtem převýšení, které nám dá víceméně představu o tempu naší túry.
Vyplatí se projevit jistou dávku nedůvěry vůči umělým zařízením v podobě žebříků, skob či schůdků. Pamatujme, že jde pouze o produkt lidských rukou, vystavený padajícím kamenům, korozi, vlivům vody či ledu (narušující dokonce skalní trhliny) či klimatickým podmínkám. Vyplatí se proto zkontrolovat, do čeho jdeme a kam dáváme nohu. Důležité je také kontrolovat také svého lezeckého partnera. Stává se, že ve stresových situacích děláme kvůli únavě drobné chyby, které se mohou změnit ve velkou katastrofu.
Při pohybu po via ferratách byste měli pamatovat na řadu doporučení pro jejich zdolávání vč. dodržení vhodného rozestupu mezi turisty. V případě vertikálních úseků – z důvodu možnosti pádů kamenů, a v případě horizontálních úseků – z důvodu zatížení lana mezi dvěma kotvami, tedy na jednom úseku lana zajišťujícího via ferratu, může být pouze jedna osoba.
Padající kameny (samovolně nebo zpod nohou turistů) jsou jednou z hlavních objektivních hrozeb na via ferratách. V tomto případě, stejně jako při lezení nebo v jeskyních, když vidíme padající kamení, křičíme varovný signál „kámen“, určený lidem, kteří lezou pod námi. Když slyšíme podobný výkřik, tak i přes instinkt, který nám velí podívat se nad sebe, se musíme vždy držet u stěny. Před vstupem do „křehkého prostoru“ si dejte pozor, abyste se nedostali do prostoru padajících kamenů – někdy se vyplatí počkat, až se ostatní vzdálí do bezpečné vzdálenosti. Někdy je to velmi těžké, obzvlášť když cítíte na zádech dech netrpělivých turistů stojících v řadě za Vámi.
Via ferrata je na seznamech horolezců nebo milovníků adrenalinu absolutním “must see”. Tento druh aktivity zůstává na dlouhou dobu v paměti a způsobuje, že běžné túry už nechutnají jako dřív.
