Pokud byste do Googlu zadali „nejobtížnější stezku Evropy“, GR20 by byla jednou z nejčastějších odpovědí. Je korsický traverz opravdu tak náročný? A jak se na ni připravit?
Grande Randonnée 20 je název, který pochází z doby, kdy byla Korsika 20. departamentem Francie. Sami Korsičané říkají prostě Fra li Monti, tedy … cesta přes hory. Trasa, která křižuje ostrov podél rozvodí, je často nazývána nejtěžší stezkou na starém kontinentu. Ve skutečnosti má k americkým dálkovým kolosům daleko – stezka GR20 má pouhých 200 kilometrů a celá trasa trvá pouhých 14–15 dní. Vzdálenost je navíc „zkracována“ úspěchy horských běžců – dosavadní rekord trasy patří Françoisi D’Haeneiovi a je pouze 31 hodin a 6 minut.
Nemám rád žebříčky, srovnávání a „prvenství“. Přesto jsem již při vystupování z letadla v Calvi viděl, že to nebude jednoduché. Pobřežní pás Korsiky se skládá z přímořských letovisek, písečných pláží a okouzlujících městeček. Z tohoto pohledu je ostrov spojován spíše s pěkným, klidným odpočinkem. Celá prostřední část Korsiky je tvořena horami – vyššími než Tatry, podobně skalnatými. Právě přes ně budeme putovat. A stojí za to být na tuto cestu dobře připraven.
Wczytuję galerię
Stezka začíná v Calenzanu – malém městečku ležícím několik kilometrů od velkého přímořského letoviska. Zde můžeme udělat poslední nákupy (v malém supermarketu seženeme i šroubovací plynové kartuše – ve Francii nedostatkové zboží). U malé kaple začíná nudný a únavný nástup. Tam, jen několik kilometrů od pláží a nočních klubů, se ocitneme na úplně jiné Korsice. Prázdná Korsika, divoká a hornatá Korsika. Korsika, kde teprve po sedmi dnech chůze uvidíme další město (hustota zalidnění střední části ostrova je pouhých 10 lidí na kilometr čtvereční).
Rychle se blížím k prvnímu horskému průsmyku. Písečná cesta je bezpečným koridorem mezi pichlavými středomořskými macchiemi a je skvěle značená. Celodenní túra v horku je zdlouhavá, tělo si neustále žádá vodu. Na stezce není mnoho pramenů, takže budu muset často tahat přebytečná kila ve vacích na vodu. Ještěrky mi utíkají pod nohami.
Od samého začátku je fascinující, že pozadí skalnatých hor tvoří modré vody Středozemního moře. Una montagne dans la mer, což znamená „hora v moři“. Francouzi tak často nazývají Korsiku. Vnitrozemí ostrova tvoří síť skalnatých vrcholů dosahujících 2700 metrů a síť zelených, zalesněných údolí. Připomíná nejdivočejší oblasti kontinentální Evropy. Svůj první tábor jsem postavil u chaty Ortu di u Piobbu.
Wczytuję galerię
Zlomovým bodem je výhled z průsmyku Bocca Picaia. Narážím na něj druhý den ráno. Zde konečně stezka GR20 dokazuje turistům, že je z nějakého důvodu považována za obtížnou. Z Bocca Piccaia už neuvidíte letoviska, pláže a silnice. Zůstaly jen hory. Holá jižní stěna sestupuje z horského průsmyku téměř kolmo do údolí Landroncell. Před námi jsou hřebeny erodovaných žulových hor, plné skal, skalních věží a útesů. Panorama uzavírají dvoutisícové vrcholy Monte Cinto, Paglia Orba a Capu Tafunatu.
Takový terén nás bude provázet po většinu cesty. Skalnaté hřebeny, ostré nástupy, strmé pasáže. GR20 nevyžaduje lezecké dovednosti, ale znalost expozice přijde vhod. Setkáme se zde s řetězy, sponami, často se budeme muset vmáčknout mezi kameny. Užitečná je i dobrý fyzická kondice – prakticky denně zdoláme přes kilometr stoupání. Vertikální vzdálenost je zde mnohem důležitější než ta horizontální.
Wczytuję galerię
To vše usnadňuje perfektně připravená infrastruktura. Stezka je dobře značená. Bílé a červené čáry nás vedou celým ostrovem a za dobré viditelnosti je opravdu těžké se ztratit. Máme zde také chaty – téměř každou etapu můžeme dokončit na docela bezpečném místě. V samotných chatách se nevyplatí nocovat – jsou stísněné, nepříliš pohodlné a drahé (13 € za noc). Lepší možností by bylo přenocovat ve vlastním stanu (7 EUR) nebo si stan pronajmout (11 EUR). Korsické chaty se nacházejí na krásných místech, jako je např. Refugio de Ciotullu di a Mori, zavěšené na svazích Paglia Orba v nadmořské výšce 1991 metrů nad mořem. Dostaneme tam (za horentní ceny) i základní potraviny. Dalším zdrojem zásobování jsou “obchůdky u cesty“ (např. ve Vizavonne). Trasa několikrát křižuje silnici a malé vesnice. Velký obchod však na trase nenajdeme.
Pamatujte, že celé centrum Korsiky je národním parkem a procházky ve volné přírodě jsou nelegální (a opravdu neetické, protože při pohledu na množství turistů dospějeme k závěru, že korsickou přírodu je opravdu potřeba chránit před pošlapáním).
Wczytuję galerię
A že je co chránit. Trasa GR20 nás vede opravdu krásnými místy. Nejen vysokými, skalnatými hřebeny, ale i travnatými zelenými údolími proříznutými bludištěm malých jezírek (korsicky nazývaných pozzines). Procházíme lesy porostlými černými borovicemi a cestičkami obklopenými trnitou středomořskou macchií. Ještěrky a mloci nám neustále utíkají pod nohami. Vyplatí se však koukat nejen pod nohy. Pak si snad všimneme i muflona nebo orlosupa bradatého (jeden z největších ptáků na světě), který zde má svá hnízda.
Jsou tam samozřejmě i hory. Skalnaté, dvoutisícové kopce (včetně nejvyššího vrcholu Korsiky – Monte Cinto, 2706 m n. m.), úzké průsmyky a rozlehlá panoramata (stezka vede většinu času po hřebeni a hýčká nás výhledy do všech stran). Turistům, kteří jdou po GR20, bych dal jednu radu: někdy stojí za to sejít ze stezky! Žádná dálková trasa není jedinou čárou na mapě. Podobně je to v případě trasy GR20. Kolem je spousta vedlejších cest – staré varianty hlavní trasy (většinou značené žlutými značkami).
Hlavní trasa protíná celý ostrov, ale často nevede na nejvyšší vrcholy. Chtěl jsem si svůj pobyt na Korsice co nejvíce užít. Během túry jsem často opouštěl bílou a červenou značku a přibližoval se k vrcholům ležícím poblíž stezky. Díky tomu jsem byl na Monte Cinto a Monte Rotondo – dvou nejvyšších vrcholech Korsiky. Byl jsem na Monte Renoso a Monte d’Oro – jedné z nejobtížnějších hor na Korsice (pokud započítáme ty, které nevyžadují lezení). Na většině z nich jsem byl úplně sám, doprovázelo mě jen divoké ptactvo. Občas se vyplatí dát si pauzu od hlavní stezky.
Wczytuję galerię
Hlavní sezóna na Korsice je červenec a začátek srpna. Je dobré vyrazit na túru koncem června nebo koncem srpna / začátkem září. Nejjednodušší způsob, jak se dostat na ostrov, je použít leteckou dopravu. Přímá spojení v nabídce nízkonákladových aerolinek sice nejsou, ale správně naplánovaný přestup ve Francii nebo Švýcarsku Vám umožní trochu ušetřit. Další možností je cestovat autem a jet trajektem z Nice.
Co tam najdeme? V první řadě je horko (proto se v červenci a na začátku srpna vyplatí turistice raději vyhnout). Jdete v plném slunci po nechráněném hřebeni, proto se vyplatí vyrazit brzy a nezapomenout na zásoby vody v batohu. Zejména proto, že zdrojů je opravdu málo. Často mezi dvěma chatami nemáme možnost vak na vodu vůbec doplnit. Podle mých zkušeností jsou 3 litry na osobu minimální množství, které musíte mít vždy u sebe.
Druhým aspektem korsického treku je, že ostrov ne vždy připomíná obrázky ve složkách cestovní kanceláře. Po horkém slunečném dni často následuje krátká, ale prudká bouře. Během několika minut se objeví černé mraky, déšť, kroupy, mlha a studený vítr. Vyplatí se naplánovat si túru tak, abyste v tu dobu neskončili na hřebeni. Abychom potvrdili, že i na Korsice je počasí na horách nevyzpytatelné, lze uvést, že před několika lety na Monte Cinto zemřelo při nečekané sněhové bouři sedm lidí. Byl začátek července!
Wczytuję galerię
Celá trasa GR20 obsahuje 6 vynikajících map v měřítku 1:25000:
Trasa je ale dobře značená, takže navigace nebude velký problém. Většina lidí (včetně mě) proto používá pouze průvodce: zde mohu doporučit nakladatelství Cicerone. Poradil jsem si i s průvodcem od Davida Abrama, který popisuje i jiné korsické trasy.
V praxi je třeba být skeptický ohledně časů uváděných v literatuře. Obvykle jsem šel o 25 procent rychleji, než je uvedený čas, ale tempo na GR20 opravdu závisí na podmínkách. Po pár dnech každý zhodnotí své tempo a porovná jej s časy uvedenými v průvodci.
Stezka GR20 je nominálně rozdělena na 17 etap. Některé z nich jsou velmi krátké, odpočinkové. Zdolání trasy (s dalšími vrcholy a vedlejšími variantami) mi trvalo 12 dní. Hodně však záleží na tom, jak moc jste obeznámeni se skalnatým terénem.
Kemp (foto z archivu autora)
Když přemýšlíte o vybavení, pamatujte, že 200 kilometrů GR20 je přibližně 16 kilometrů o stoupání. Každá položka, kterou zabalíme, budeme při těchto nástupech cítit mnohem více, než ve skutečnosti opravdu váží. Rozhodl jsem se pro lehký, ale pevný batoh Deuter a stan MSR pro 1 osobu (dnes bych zvažoval vzít si místo stanu plachtu). Navíc jsem s sebou měl i nafukovací matraci Sea to Summit Comfort Light.
Důležitým prvkem jsou boty. Chodíme po kamenitém terénu, proto se vyplatí zaměřit se na konstrukce s pevným pryžovým lemem. Vzdal jsem se vysokých bot a rozhodl se pro nízké nástupové boty (pokud nebudete mít problémy s kotníky, budou pohodlnější než vysoké trekové boty).
Naprosto klíčovým prvkem budou trekové hole. Při dlouhých sestupech na sypkých břidlicových svazích pomáhají ulevit kolenům.
Vodu jsem nosil ve dvoulitrovém vaku na vodu Hydrapak Force. K vaření jsem používal spolehlivý turistický vařič MSR Pocket Rocket a hrnek Sea to Summit X-Pot. Díky skládacím stěnám je toto nádobí lehké a v batohu zabere mnohem méně místa. A je to právě hmotnost, která by měla být prioritou při balení bataho na trasu GR20. Slunečné počasí nevyžaduje velké množství oblečení – vyplatí se toho využít k odlehčení Vašeho batohu. Poděkujete si později.
Autor po zdolání trasy. (foto z archivu autora)
