Přestože je definice stručná a velmi výstižná, zahrnuje celou řadu velmi odlišných činností. Lezení má mnoho zajímavých aspektů.
Tvůrci “knihy pravidel”, se kterými se nejčastěji setkáte, nám dali velký prostor pro interpretaci. Podle nich máme co do činění s lezením vždy, když se pohybujeme po strmém terénu takovým způsobem, že je nutné použít ruce (přinejmenším k udržení rovnováhy). A je to! Tato definice, která není příliš vyčerpávající, zahrnuje širokou škálu aktivit, jako je skalní lezení, horolezectví, bouldering a mnoho, mnoho dalších! Než vyrazíte na skály, do hor nebo na blízkou lezeckou stěnu, je dobré použít dávku teorie a zjistit, jak jsou jednotlivé druhy lezení definovány.
Lezení je natolik široký obor, že jej lze různými způsoby rozdělit do menších kategorií. Zde jsou příklady kritérií, podle kterých se “vytvářejí” typy této disciplíny.
Pro jednu disciplínu je možností opravdu mnoho. Abychom vnesli do tématu trochu pořádku, představíme si stručně vybrané druhy lezení. Povaha tohoto článku nám neumožňuje se jednotlivým tématům více věnovat, proto zde uvedeme pouze jejich přehled. Ty, kteří si chtějí doplnit znalosti o určité kategorii, odkážeme na články, které se zmíněné problematice věnují podrobněji. Zde je několik základních pojmů, které byste měli znát, než se vydáte na lezecké dobrodružství.
Právě zde často začínáme své lezecké dobrodružství, protože k těmto typům zařízení máme blíže než ke skalám. Umělé stěny mohou být buď v halách, nebo venkovní (i když vzhledem k drsnému českému klimatu se zdá, že první varianta nabízí více možností).
Co se vlastně skrývá pod názvem uměla stěna? Obvykle se taková konstrukce skládá z lešení připevněného ke stěně, která byla pokryta speciálními panely. Na povrchu těchto panelů jsou otvory pro instalaci chytů, které umožňují lezení.
Tato konstrukce umožňuje připravit mnoho konfigurací různé obtížnosti. Díky možnosti být nezávislý na rozmarech počasí a mnoha možnostem, které jsou k dispozici při navrhování cest, je dnes umělá stěna téměř vždy volena jako aréna pro lezecké soutěže.
Bouldering začal získávat na popularitě v polovině 20. století, a to především díky americkému lezci Johnu Gillovi. Název této aktivity pochází z anglického slova boulder (balvan). Ve zkratce jde o lezení na malých skalních blocích nebo nízkých skalách, které by se mělo provádět bez lana. Při boulderingu má starost o bezpečnost trochu jinou podobu. Ke zmírnění následků pádu se používají přenosné matrace známé jako bouldermatky. Je také možné využít oporu chytače, tj. lezeckého partnera, který zajistí, aby se osoba padající na zem nezranila. V úvodu zmíněný otec boulderingu definoval tuto aktivitu takto: „krátké lezení obsahující velmi obtížné pohyby”.
Ačkoli jsou počátky boulderingu spojeny s přírodními útvary, dnes je tento typ často spojován s umělou stěnou. To vše díky četným bouldrovkám, která dnes fungují téměř v každém větším městě (nejčastěji je najdete vedle lezeckých stěn, méně často fungují jako samostatná zařízení).
[Pro více informací vás odkazujeme na článek Romana Batsenky “Co to je a jak začít s boulderingem?”]
Jak už název napovídá, jedná se o lezení ve skalnatém terénu, ale s výjimkou zimních podmínek (sníh a led). Jedná se o lezení po vyznačených cestách na strmých stěnách. Nejčastěji se provádí ve dvou lidech, kdy jeden leze a druhý jistí. Skalní lezení může mít rekreační nebo sportovní charakter.
Cesty po vlastním jištění ve skalách mají příslušné značení v topo. V takovém případě je na lezci, aby založil jistící prostředky (což mohou být mimo jiné smyčky z popruhů, vklíněnce, friendy nebo hexy) a zbudoval stanoviště a po přelezu je odstranil. To vyžaduje mít ve výbavě nástroj na vklíněnce, často označovaný také jako šťáradlo. Provádění takových operací během lezení zvyšuje míru rizika. Tradiční lezení však přitahuje lezce, protože vyžaduje větší dovednosti, zejména psychologické (tento typ lezení je spojen s potenciálně větším nebezpečím). Vyžaduje také jistotu, že jistící prostředek, který jsme osadili, vydrží náš případný pád.
Při sportovním lezení používají lezci fixní jistící body (skoby, borháky, nebo kruhy). Díky těmto zařízením je sportovní lezení považováno za bezpečnější než lezení po vlastním jištění. V rámci sportovního lezení lze rozlišovat styly, které jsou určeny úrovní znalosti cesty a úlohou jištění.
Je snadné uhodnout, že se jedná o typ lezení, při kterém získáváte výšku pouze pomocí vlastní svalové síly. Při této aktivitě je možné používat vybavení, ale to slouží pouze k jištění.
Jako technické lezení se často označuje lezení s umělými chyty, tedy lezecká aktivita, při které si lezec sám umisťuje chyty. Lezec se může například při zdolávání cesty držet skob nebo na nich stát, případně používat speciální lavičky. Technické lezení bylo na vrcholu své popularity v 60. a 70. letech 20. století. Po období, kdy byla tato činnost mezi lezci mnohem méně oblíbená, je nyní opět patrný určitý vzestupný trend.
Nadšenci této formy lezení si často stěžovali, že používání vybavení pro hákovačku není bez vlivu na stav skály. Aby se škody omezily, byl vynalezen čistý styl, při kterém se používají pouze dočasné jistící body a k jejich osazení se nepoužívá ani kladivo, ani vrtačka.
Ani zde se nelze divit, protože se jedná o aktivitu, která se provozuje v horském terénu. K charakteristickým rysům tohoto druhu lezení patří vícedélková povaha cest, nutnost používat speciální vybavení a samozřejmě také pokročilé dovednosti. Horolezectví zahrnuje aktivity, jako je alpinismus nebo himálajské lezení. V rámci této kategorie můžeme rozlišovat několik stylů, například expediční (oblézací), alpský, light and fast.
Je to disciplína pro nejzkušenější lezce, kteří mají kromě zručnosti a kondice i nekonečné zásoby trpělivosti. Horolezci, kteří se pouštějí do největších stěn (jako je legendární El Capitan v Yosemitském údolí), na nich mohou strávit dny nebo dokonce týdny. Výstup na bigwallové stěny je velký logistický úkol, který vyžaduje velmi promyšlené akce a spoustu vybavení a zásob. Často také vyžaduje přenocování ve stěně, pro které se může hodit stěnový stan, tzv. portaledge.
Lezení vertikálních cest pokrytých kluzkým ledem pouze pomocí vlastních končetin by nemělo šanci na úspěch. Ledové lezení proto vyžaduje použití vhodného vybavení. Nadšenci do lezení v ledu se drží speciálních zahnutých lezeckých cepínů a na boty si nasazují mačky. Užitečné jsou i další doplňky – například ledovcové šrouby. O určité nezávislosti této disciplíny svědčí i to, že hodnocení obtížnosti se provádí podle jiné stupnice, než jaká se používá při skalním lezení.
Jedná se o velmi specifický typ, protože kombinuje dvě vzdálené specializace. Vzhledem k různorodosti cest musí lezci, kteří se rozhodnou pro mixové lezení, ovládat jak techniky používané ve skále, tak techniky, které praktikují adepti lezení v ledu. Je také nezbytné mít výzbroj určenou pro obě činnosti. Jedná se především o ledové lezení a úseky bez ledu lezené s pomocí cepínů.
Další z disciplín, která je spojením jiných aktivit. Vyznavači drytoolingu používají vybavení charakteristické pro lezení v ledu (mačky a cepíny) k lezení skalních cest bez ledového “překryvu”. Takové lezení je kontroverzní. Hroty maček a ostří cepínů mohou poškodit skálu. Proto lze drytooling provozovat pouze ve vyhrazených oblastech.
Nejznámější postavou mezi free solo lezci je v současnosti Alex Honnold. Je to americký horolezec, který uskutečnil prvovýstup bez jištění cestou Freerider na slavném El Capitanu. Tento výstup představuje téměř 900 metrů stěny vylezených bez jakéhokoli vybavení! Pád, který by byl důsledkem špatného pohybu, by mohl skončit smrtí. Honnoldův výkon byl zvěčněn v dokumentu Free Solo, který v roce 2019 získal Oscara v této kategorii.
Jedná se o specifický druh skalního lezení, velmi populární v Česku a Sasku. Při lezení se klade důraz na techniku a preciznost, aby se minimalizovalo poškození skalních povrchů. Je důležité dodržovat pravidla etiky lezení na písku, nelézt za mokra, nepoužívat tvrdé mobilní jistící prostředky z kovů, je zakázáno používat magnézium. Pískovcové lezení je psychicky náročné. Nejpopulárnější oblasti v Česku: České Švýcarsko, Český Ráj nebo Adršpašsko-Teplické skály.
Tento dlouhý seznam rozhodně nezahrnuje všechny druhy lezení. To ostatně ani nebylo naším cílem. Chtěli jsme pouze ukázat, jak vnitřně bohatou a rozmanitou disciplínou se zabýváme. Lezení lze tedy chápat mnoha způsoby a milovat pro něco jiného. Pokud rádi žijete aktivně, občas potřebujete extra dávku adrenalinu a nebojíte se výšek, je velká šance, že si zde najdete něco pro sebe.
[Možná se chcete dozvědět více o výškovém horolezectví? Neváhejte a přečtěte si Co je výškové horolezectví?]
Web používá soubory cookie pouze pro statistické účely. Pokud si nepřejete, aby se soubory cookie instalovaly na váš pevný disk, změňte nastavení prohlížeče. Používáním webu souhlasíte s používáním cookies. Zjistit více.