Převážná většina Tater patří Slovákům. Zatímco na polské straně se křižuje a překrývá hustá síť stezek, slovenské Tatry působí jako osamocené, hůře dostupné, a tedy nebezpečnější a budící větší respekt.
Při cestě do slovenských Tater bychom měli pamatovat na dvě základní zásady. Zaprvé, v případě nehody je záchranná akce prováděná HZS (Horská záchranná služba) zpoplatněna. V souvislosti s výše uvedeným musíte mít u sebe potvrzení o pojištění, nejlépe takové, které se vztahuje na horské aktivity s možností evakuace vrtulníkem. Další velmi důležitou otázkou je uzavření stezek v zimě a na jaře. Od 1. listopadu do 15. června je většina stezek nad horskými chatami, z bezpečnostních důvodů, uzavřena. Není to jen kvůli bezpečnosti, ale také z důvodu respektu k přírodě. Naznačují to tabule umístěné na stezce a příslušnou poznámku lze nalézt i v turistických mapách. Tolik na úvod. Následující trasy ve slovenských Tatrách jsou mým subjektivním návrhem tras prezentujících vše, co stojí za to vidět “na dobré den”.
Trasy ve slovenských Tatrách: toto místo si můžete zamilovat na první pohled. (fot. Paulina Wierzbicka)
V Tatranské Javorině začíná stezka Dolinou Bielej vody na Polský hrebeň. Na začátku túry můžeme nabýt dojmu, že údolí nemá konec a bude trvat půl dne, než se někam dostaneme. Po dvou hodinách se však dostáváme na mýtinu Bielej vody, kde je povolen i cyklistický provoz. Odtud nás čeká pracný 4 hodinový výstup s tím rozdílem, že stezka slibuje pěkné výhledy. Zvláště pozoruhodná jsou visutá údolí – svědci poslední doby ledové. Žabia Bielovodská dolina je jednou z nejkrásnějších. V tomto kotli, ke kterému nevede žádná stezka, je vše „žabí“: … plesa: Wyžni a Nižni, Žabie Javorové pleso, Velký Žabí Štít, Žabí Mnich, Žabí kopa.
Dolina Bielej Vody je nekonečná, ale na svém konci odmění turistu krásnými výhledy. (fot. Paulina Wierzbicka)
Toto místo vypadá zespodu působivě. Podobně skvěle vypadá i shora. Na prahu Litvorové a Kačiací doliny, u Zmarzłego Stawu, se můžeme vydat do sedla Rohatka (Prielom) v dolině Staroleśna nebo na Polský hřebeň ve Velické dolině.
Priečné sedlo je odděleno skalní hrází mezi dvěma krásnými tatranskými dolinami: dolinou Pěti polských ples a dolinou Starého lesa. Tato pasáž byla v mnoha průvodcích označována za nejtěžší v Tatrách! Přezky, řetězy, propast a expozice – to je to, co můžeme očekávat. V konfrontaci s Priečným sedlem však definitivně vítězí polská Orlí stezka nebo i trochu zapomenutý, pokud jde o umělou vybavenost, nájezd do sedla Pod Chłopkiem.
Horská chata „Térynka”, neboli Téryho chata lemovaná horskými kolosy (fot. Paulina Wierzbicka)
Hned na začátku cesty se tedy vyplatí nastavit se na to, že tady nebudeme zdolávat extrémy. Výhledy, které se nám podaří spatřit, nám již zůstanou! Samotné údolí – kotlina Pěti spišských ples – vtěsnané mezi skalní kolosy: Ľadový štít, Lomnický štít, Baranie Rohy – je úchvatné. Malá chata – Téryho chata, ztracená v dolině, je nejvýše položeným ubytovacím zařízením v celých Tatrách. „Térynka“ se nachází v nadmořské výšce 2015 m nad mořem.
Priečné sedlo je úzký průsmyk s jedinečným výhledem na: Údolí Studeného Potoka, Pyšný štít, Lomnický štít, Slavskovský štít, Malou Vysokou, Javorový štít a Gerlachovský štít. Stezka vede obousměrně a umělé zázemí v podobě řetězů, žebříků a spon je zdvojeno, díky čemuž může být pohyb plynulý. Lépe řečeno „poměrně hladký“, protože tuto stezku si oblíbili Slováci i Poláci.
Skalní bariéra na cestě k průsmyku – Priečné sedlo. (fot. Paulina Wierzbicka)
Vyrážíme do Západních Tater. Představme si, že dosažení hraničních vrcholů, jako jsou: Volovec, Rákoň nebo Lúčna, je zde příjemné, snadné a krátké. Na rozdíl od eskapády na polské straně. Chochołowská dolina, jakkoliv krásná, se táhne a pokračuje donekonečna. Jednodenní akce z Kiru na zmíněné vrcholy a zpět je zhruba 30 kilometrů dlouhá a trvá téměř 10 hodin. Na slovenské straně je situace úplně jiná. Procházka, která začíná v Roháčské dolině, vede přes všechny vrcholy a zpět údolím Latana, je příjemnou 19 kilometrovou túrou. Nejzajímavější ze tří vrcholů je Volovec. Kopulovitá hora je stěžejním vrcholem, spojuje tři hřebeny a odděluje tak tři tatranské doliny: Chochołowskou, Roháčskou a Jamnickou. Výhledy, které se odtud otevírají, jsou prostě šílené – všude kolem hory, kamkoliv dohlédnete!
Wczytuję galerię
Výlet na Rysy se zastávkou na symbolickém hřbitově u Ostrvy. Túru začínáme na Štrbském Plese, odkud se vydáme po modré směrem k ubytovně na Popradském Plese. Zde – buď teď, nebo cestou zpět – stojí za to se na chvíli zastavit na nedalekém symbolickém hřbitově u Ostrvy, který byl založen ve 40. letech 20. století „mrtvým na památku, živým pro výstrahu“. Dnes existuje přes 300 pamětních desek připomínajících ty, kteří zemřeli ve světových horách – při expedicích, lezení nebo pomoci druhým. Podél všech uliček, vedoucích přes symbolický hřbitov, stojí dřevěné barevné detvianské kříže, které vyrobili řezbáři z Detvy. Jsou nejcharakterističtějším prvkem hřbitova. Od Popradzkého plesa stoupá modrá značka pomalu vzhůru. Před očima se Vám objeví Mengusovská dolina – je sevřena skalní stěnou Mengusovské štíty, Voliou vežou, Koprovským štítem a hřebeněm Bášt. Při pohledu na výhledy nezapomeňme odbočit na červenou, která nás přes chatu Pod Waga dovede na slovenský (vyšší) vrchol Rysy (2503 m n. m.). Chata pod Wagą, zvaná také Chata pod Rysy, je nejvýše položenou horskou chatou– na rozdíl od zmíněné „Terinky“ se však jedná o sezónní zařízení. Její toaleta, připomíná spíše latrínu, je pravděpodobně jednou z nejfotografovanějších toalet na světě. Stezka nad chatou je opatřena četnými řetězy a od srpna 2016 i kovovými plošinami, plnícími funkci schodů.
Wczytuję galerię
Od roku 1935 má Kriváň statut národní hory Slováků – je uveden v hymně, je ve státním znaku a je ražen i na mincích. Každý rok v srpnu se koná akce – masivní výstup na vrchol, kterého se účastní na 500 lidí. Nejrychlejší, ale také nejstrmější možností, jak se dostat na vrchol, je modrá trasa od Tří pramenů. Ve zkratce se dá popsat jako namáhavé a stálé stoupání do kopce. Čeká nás 1370 metrové stoupání, které nám na krátké – 7 kilometrové trase – dává docela slušný sklon.
Na stezce nejsou žádné extrémní přechody, expozice ani vzdušné traverzy. Co nám však zcela jistě rozbuší srdce, je rozlehlé panorama Vysokých Tater – viditelné z vrcholu. Právě pro něj stojí za to „protrpět“ davy turistů na vrcholu. Pro Slováky, je Kriváň symbolickým místem.
Do slovenských Tater se vyplatí vyrazit na delší dobu. Velmi dlouhá údolí a vzdálenosti, které během dne urazíte, znamenají, že když dosáhnete samotného srdce Tater, je škoda se odtud vracet. Pokud milujete polské Tatry, budete milovat i ty slovenské. Hory jsou stejné, jen člověk si mezi ně vytyčil uměle hranici.
