V květnu 2022 Łukasz Supergan spolu s Mateuszem Waligórou uskutečnili přechod Grónska, největšího ostrova světa. O této mimořádné cestě píše Łukasz Supergan.
Existují trasy od začátku do konce pevně dané a značené, dobře popsané a navštěvované mnoha lidmi. Jsou takové, které smazal čas a jejichž stopy si musíte hledat sami. A pak jsou takové, které sice mají své jméno, ale neexistují a nikdy existovat nebudou. Každý, kdo se na ně vydá, si je musí od začátku do konce vytyčit sám. Na takových cestách jste plně v moci živlů, z nutnosti naprosto soběstační a jistí si každým svým krokem. Takovou cestou, která neexistuje, je traverz Grónska. Několik set kilometrů napříč největším ostrovem světa, z větší části pokrytým pevninským ledovcem. Tahle výprava je dobrodružství nejvyšší kategorie, setkání s drsnou Arktidou a nejtěžší zkouška kondice i přípravy.
Prvním člověkem, který vůbec uvažoval o tom, že by bylo možné přejít Grónsko napříč, byl norský cestovatel a badatel Fridtjof Nansen. V roce 1888 se stal vůdcem šestičlenné expedice, která jako první překonala vzdálenost z východního na západní pobřeží ostrova. S dřevěnými saněmi, lehkými stany a navigačním vybavením, které si dnes jen těžko dokážeme představit, urazili během 7 týdnů trasu ze zátoky Umivik na liduprázdném východním pobřeží do Godthaabu (dnešního Nuuku) na západě. Tím, že to dokázali jako první, vytyčili cestu následovníkům, kteří v dalších desetiletích přecházeli Grónsko v této i jiných oblastech, také na dalekém severu.
Prvními Poláky, kteří přešli grónský pevninský ledovec, byli Marek Kamiński a Wojciech Moskal v roce 1993. Jejich trasa vedla z oblasti Tasillaq na východě k okraji pevninského ledovce v oblasti Kangerlussuaq na západě. V průběhu let se tato trasa stala měřítkem výzvy pro polárníky z celého světa a překonalo ji také celkem deset Poláků.
Po zimním traverzu Islandu v roce 2020 jsem si myslel, že se na daleký sever hned tak nevrátím. Přechod Grónska se zdál jako nedosažitelný sen. Stačila však správná otázka položená správnou osobou, aby se probudila myšlenka: „a co kdyby?“. Tak jsme v roce 2021 spolu s Mateuszem Waligórou začali s přípravami na traverz Grónska. Na konci dubna 2022 jsme se ocitli v městečku Kangerlussuaq, abychom zahájili náš traverz grónského pevninského ledovce.
Abychom spojili obě pobřeží ostrova, musíme pochopit, co nás čeká uvnitř. Vnitrozemí Grónska vyplňuje pevninský ledovec. Je to obrovská masa ledu, která narůstá díky padajícímu sněhu; ten se v dalších vrstvách mění v led a po tisíce let pomalu teče směrem k pobřeží. Jeho povrch je bílá prázdnota, kde v sezoně přechodů klesají teploty pod -30 °C a vítr dokáže zesílit na více než 100 km/h. Pobřeží jsou obydlená, ale ve vnitrozemí ostrova jsme odkázáni jen sami na sebe. Cestu určuje teoretická GPS stopa, protože nás celý den obklopuje bílá prázdnota.
Veškeré jídlo, palivo i vybavení se od začátku táhne na saních, zatímco sami jdete na backcountry lyžích. Hmotnost nákladu na startu je kolem 80 kg. Případné potíže s vybavením musíte vyřešit sami a v případě špatného počasí připravit tábor na drsné podmínky. Tady se pomoc zvenčí získat nedá. Evakuace z vnitrozemí ostrova je možná, vyžaduje však pekelně drahé pojištění, které ukrojilo značnou část našeho rozpočtu.
Na okraji pevninského ledovce jsme se objevili se zásobou jídla na 35 dní a 15 litry paliva do vařičů. Navigační zařízení i satelitní komunikaci jsme měli zdvojené, stejně jako vařiče – bez možnosti získat vodu ze sněhu bychom byli ztracení. Své termoprádlo a péřové oblečení jsem předtím otestoval na zimním Islandu a na Piku Lenina. Společný postup a stavění stanu jsme s Mateuszem vypilovali na polském pólu chladu – v Jizerských horách. Na mých saních cestovala povinná puška a zásoba munice pro případ setkání s ledním medvědem. Všechno bylo připravené. Zbývalo začít jít.
Začátek se ukázal jako nejtěžší. Nástup na pevninský ledovec se často nazývá „ledopád“. Není to ledopád jako v Himálaji, spíš rozlehlý labyrint ledových bloků, mezi nimiž jsme tři dny kličkovali. Těžké saně nás brzdily, mnohokrát jsem se odepnul, abych postrčil Mateuszovy saně, a za chvíli zase on táhl ty moje k hraně ledu, za níž terén hned klesal a sjíždějící saně se převracely – a tak pořád dokola, stokrát. Denní vzdálenosti znamenaly jen pár kilometrů vykoupených strašlivou námahou.
Přes den slunce rozpouštělo sníh, a tak jsme rychle přešli na časný režim: vyráželi jsme kolem 5.00 a den končili mezi 14.00 a 16.00. Postavit stan, rozložit věci uvnitř, rozpustit několik litrů vody, jídlo, poznámky, krátké zprávy posílané do Polska – a spánek. Po 8 hodinách jsme se probouzeli ve tmě, abychom připravili snídani, sbalili věci i stan a začali další den pochodu. Každý den byl podobný, i když podmínky a terén se každý den nepatrně měnily. Dostali jsme se do rytmu a rozdělili si povinnosti: já jsem měl na starosti navigaci a odpolední vaření, Mateusz mě zachraňoval tím, že přebíral ranní vaření. Takové rozdělení nám ušetřilo zbytečné debaty i konflikty.
Během dne jsme šli několik až víc než deset hodin, zpočátku jsme urazili 10–15 km, ke konci cesty i 30 km. Naše tempo bylo pomalejší, než jsme plánovali, zásoby jsme si ale připravili s rezervou. Pochodovali jsme prázdnotou. Zajímavé bylo, že dva samotáři šli s odstupem od sebe. Během pochodu jsem byl obvykle 100–300 m vpředu a každý z nás byl ponořený do vlastních myšlenek. Hodně jsme si povídali na zastávkách a bivacích. Začátek výpravy znamenal námahu a hledání optimálního denního režimu. Když jsme ho našli a zároveň opustili zvlněnou okrajovou zónu, vzdálené vrcholy nám zmizely z dohledu – a začalo dobrodružství s nekonečnou bělobou.
Kdybychom si mysleli, že překonáním rozervaných bloků na okraji pevninského ledovce potíže skončí, byli bychom naivní. Podmínky se měnily každý den a nutily nás improvizovat. Když se zdálo, že zvlněný začátek máme za sebou, noční sněžení přineslo závěje, v nichž jsme na 2 dny uvázli a spotřebovali spoustu sil na postup. Teprve když se vrátilo stabilní počasí, otevřela se před námi přímá cesta do nitra ostrova.
Krajina Grónska působí monotónně, lehce vypouklý tvar pevninského ledovce ale znamenal, že jsme každý den museli nastoupat alespoň 100 metrů. Normálně by to nebylo nic zvláštního, ale když táhnete těžké saně s větrem do tváře, ten rozdíl už byl znát. Pomáhala nám myšlenka, že po překročení nejvyšší části ledovce nás čeká ještě strmější sestup k východnímu pobřeží.
Nejhorší moment dne? Pro mě jednoznačně rána, kdy bylo při teplotě -25 °C potřeba se obléct, sbalit věci a škubnutím rozhýbat saně zasypané nočním sněhem.
Obtíže nás neopouštěly ani ve vnitrozemí ostrova. Čtyři dny před dosažením nejvyššího bodu ve výšce 2500 m n. m. nás severozápadní vítr donutil okopat stan a zůstat na místě. Zavření na malé ploše jsme poslouchali vytí větru venku a viděli, jak cloumá stanem. Když vítr konečně zeslábl, zanechal po sobě „white-out“, v němž husté mraky splývaly se sněhem a braly nám orientaci. V takových chvílích jsme šli blízko u sebe, s kompasem před očima, na který bylo potřeba se dívat každých 20 kroků. Všechno splývalo v nečitelnou bělobu natolik, že jsem mnohokrát vjel lyžemi do závěje, aniž bych ji do poslední chvíle zahlédl. Nedostatek orientačních bodů mě připravoval o rovnováhu, a tak jsem občas padal a ztrácel pocit, kde je svislá osa. Několik desítek kilometrů v takových podmínkách bylo na hranici možností.
Když pominulo i to, dostali jsme od Grónska poslední překážku: sastrugi. Dlouhé hřebeny vysoké 20–40 cm, vytvarované větrem a sluncem ze sněhu tvrdého jako sádra. Šli jsme vůči nim šikmo, takže do nich naše lyže několik dní narážely, pokud se nám je nepodařilo objet. Někdy to nebylo možné, a tak jsme je pracně překračovali dlouhými kroky a cítili, jak námi saně škubou jako neposlušná zvířata.
Moment největšího uspokojení? Chvíle, kdy jsme po třech týdnech pochodu dosáhli symbolického hřebene Grónska. Terén kolem byl samozřejmě plochý a nic nenasvědčovalo tomu, že by tam ležel nejvyšší bod naší cesty. Přesto jsme ten okamžik oslavili, a pak se vrátili k boji se sastrugami. O čtyři dny později jsme si skutečně všimli, že terén klesá. To byl začátek návratu.
Nejpodivnější místo na naší trase bylo zároveň jedinou stopou člověka v nekonečné bělobě. Po 150 kilometrech od startu se před námi vynořila radarová stanice DYE-2, postavená zde na konci studené války jako stanoviště včasného varování před raketovým útokem SSSR. Opuštěná v říjnu 1988 stojí dodnes jako přízrak uprostřed prázdnoty. Když do ní vstoupíte, můžete mít dojem, že byla opuštěna teprve nedávno. V místnostech stále leží knihy a předměty zanechané někdejší obsluhou, v hloubi stavby stojí zařízení elektrárny a v místnosti radiostanice jsou rozházené záznamové knihy. Několik místností se hodí k přenocování, interiér je však studený, a tak jsme po poradě zvolili stan, který se za jasného dne na slunci rychle vyhříval.
DYE-2 na nás udělala neuvěřitelný dojem. Já jsem byl fascinovaný, Mateusz ji považoval za odpudivou a odmítl spát uvnitř. Několik hodin jsme procházeli chodbami stavby a viděli, jak se s ubíhajícími lety neúprosně noří do ledu. Vzhlíželi jsme také do kopule, kde anténa radaru stále míří k nebi, už ale nezachycuje žádný signál. Několik vzácných návštěvníků zanechalo na stěnách jen pár nápisů.
Co jsem během týdnů samoty cítil a na co jsem myslel, když jsme byli kromě tohoto jediného místa úplně odříznutí od lidí? Zjistil jsem, že mi myšlenky zaměstnává především přítomný okamžik a plánování jen několika nejbližších chvil. Můj život se zjednodušil do bodu, kdy jsem nemyslel na několik příštích let, ale na několik desítek kroků. Odpočítával jsem čas do zastávky a bivaku, odhadoval zásoby a stav počasí. Byl to dokonalý život přítomným okamžikem. Občas, když mohly myšlenky volněji odletět, jsem vzpomínal na události ze života a přemýšlel o plánech do budoucna. Život se smrskl do jednoduché bubliny, v níž bylo málo místa na sny. Byli jsme ponoření hlavně do právě probíhající chvíle.
Pevninský ledovec se na východní straně svažuje rychleji, a tak jsme nabrali rychlost a poslední dny se nesly ve znamení rekordních vzdáleností. Několik desítek kilometrů před pobřežím nás zastihl silný vítr – zastavili jsme na noc a celé ráno, abychom si odpočinuli, a pak jsme vyrazili dál. Na obzoru se už pomalu vynořovaly nunataky, hory vystupující nad povrch ledu, naše poslední orientační body. Šli jsme celé odpoledne, a když jsme viděli, že nás vítr žene k cíli a počasí nám přeje, podívali jsme se na sebe a pokračovali dál. Povrch pevninského ledovce klesal natolik, že jsme se chvílemi mohli na saních spouštět samospádem. Přišla tříhodinová polární noc a my jsme pokračovali dál, až jsme nakonec sestoupili mezi údolí okrajové zóny. Nebyl tam žádný hrozný ledopád, povrch ledu nás klidně dovedl nad sráz, odkud jsme uviděli zátoku. Na jejím břehu jsme se poprvé po 35 dnech dotkli skal.
Poslední úsek putování byl zároveň posledním úsilím. Z ledovce bylo potřeba přenést těžké saně na dno fjordu a po nestabilním mořském ledu ujít několik kilometrů k lodi, která na nás čekala. Na její palubě jsme si mohli podat ruce a říct: je konec.
Přešli jsme Grónsko, za 5 týdnů jsme urazili 622 km. Dokončili jsme tuto cestu a zařadili jsme se tak mezi necelé dvě desítky Poláků, kteří ji za posledních 30 let úspěšně zvládli. Přešli jsme ji bezpečně, i když nás zkoušela silou svých živlů. Viděli jsme místa, která bychom si dříve nedokázali ani představit. Tahle impozantní cesta byla jednou z největších výzev – fyzických i psychických – jaké jsem kdy ustál. A zároveň – jedním z největších dobrodružství mého života.
