Všichni majitelé čtyřnohých parťáků, kterým nejsou cizí dlouhé procházky se psem v horách nebo v lese, se této aktivitě věnují už dávno. Dogtrekking však není jen vznešené cizojazyčné označení pro běžnou každodenní aktivitu.
Etymologie názvu je intuitivně jednoduchá. Dogtrekking je zjednodušeně řečeno terénní turistika se psem. Pro nás je výlet do hor nebo do lesa způsobem, jak si oddechnout od každodenních povinností, a i přes fyzickou únavu ho vnímáme jako odpočinek. Pro psa je to opravdové dobrodružství. Příležitost poznat nová místa, pachy a vzrušující cesta do neznáma.
Dogtrekking můžete provozovat jen občas, když vezmete psa na delší výlet do hor každý víkend nebo jednou za dva týdny. Můžete ho ale také trénovat téměř výkonnostně a startovat na závodech. Tehdy i my můžeme pocítit trochu adrenalinu ze soupeření. V tomto sportu je však, což se při závodění stává zřídka, samotná účast důležitější než výsledek. Příbuznou disciplínou dogtrekkingu je canicross. Rozdílů je ve skutečnosti jen málo. Dogtrekking je orientační pochod nebo pochodoběh, zatímco canicross spočívá v co nejrychlejším absolvování vyznačené trasy. Při závodech v dogtrekkingu je potřeba najít – stejně jako při orientačním běhu – co nejvíce kontrolních bodů, zatímco canicross je jednoduše trailrunning se psem.
Téměř v každém článku věnovaném některé horské oblasti upozorňujeme na dostupnost tras pro turisty vyrážející se psy. Víte tedy, že národní parky nepovolují vstup psů na své území. Každý park sice pro takové výlety zpřístupňuje nějakou trasu nebo její úsek, ale pokud hledáte delší trasy, je lepší plánovat je mimo chráněná území. I v Tatrách lze se psem využívat turistické trasy legálně, aniž byste riskovali nepříjemné následky setkání se strážci parku. Stačí vyrazit na jižní stranu hranice. TANAP – slovenský protějšek TPN – zpřístupňuje turistům se psy mnohem více tras. Nejnovější návštěvní řád, zveřejněný loni, zavedl zákaz vstupu na řadu tras, ale možností je stále výrazně více než v polských Tatrách.
V ostatních horských pásmech v Polsku je situace podobná. V oblastech, které nejsou součástí národních parků, neplatí žádná omezení a dogtrekking lze provozovat na všech turistických trasách. A co víc, k dispozici máte také všechny cesty, cestičky a stezky, kterých je v horách víc než dost.
Je třeba pamatovat ještě na jednu drobnost. Při putování lesními oblastmi, které spravují Státní lesy, musíte mít psa po celou dobu na vodítku. Je to jeden ze základních atributů dogtrekkingu, ale stojí za to na to myslet. U oblíbených vstupů do lesa ostatně obvykle najdete cedulku, která to připomíná.
Přečtěte si také:
Dogtrekking je aktivita – ať se na to podíváme jakkoli – týmová. Nebudete totiž putovat sami, ale se svým psem. Pro alespoň trochu zkušeného turistu nebude ujít v horách několiknáct kilometrů nijak zvláštní výzvou. Těžko ale čekat, že pes zvládne stejnou vzdálenost jako my bez jakéhokoli tréninku. Může se nám zdát, že několikaměsíční nebo roční štěně je sopka energie a několikahodinová túra plná zážitků pro něj nebude žádný problém. Pes vám však neřekne, že je unavený nebo že ho bolí svaly. Proto se vyplatí začít na kratších vzdálenostech a postupně je prodlužovat, přičemž neustále sledujte chování svého čtyřnohého parťáka.
Pokud plánujete start na dogtrekkingových závodech, přirozeně se objeví chuť zdolat vyznačenou trasu v co nejkratším čase. Pro člověka to znamená jen zrychlit krok. Pes to bude vnímat úplně jinak. Už nemůže očichávat každý keřík po cestě a zastavovat pokaždé, když ho něco zaujme. Musí jít kupředu a ideální je, když dokáže rozumět jednoduchým povelům od psovoda. Plynulá změna tempa nebo směru pomůže dosáhnout dobrého sportovního výsledku. Důležité také je, aby se pes dokázal soustředit na trasu a nerozptylovala ho přítomnost jiných psů. To všechno vyžaduje trénink.
Pokud jde o amatérské provozování této aktivity, jediným omezením budou individuální dispozice vašeho čtyřnohého parťáka. Ne všichni psi, i když se nám to může zdát jinak, milují honičky po lese. Je to stejné jako u lidí. Někteří se raději pohupují na hamace na zahradě s knihou v ruce, než aby v potu tváře zdolávali další kilometry.
Trochu jinak je to při startech na závodech. Tady začíná hrát roli čas zdolání trasy a ochota psa spolupracovat s psovodem. Samozřejmě se v tom lépe najdou psi saňových, loveckých nebo pasteveckých plemen. Nikdo vám nezakáže startovat na závodech s jezevčíkem nebo corgi, ale vždy stojí za to se zamyslet, jestli z toho bude váš pes šťastný.
Je tu ještě jedna, zdánlivě úplně samozřejmá věc: návštěva veterináře. Dlouhé túry nebo běh v náročném terénu mohou být pro některé psy jednoduše škodlivé. Mnoho psů má problémy s klouby nebo páteří. Dogtrekking může tyto potíže zhoršovat nebo vést k nepříjemným zraněním.
Dogtrekkingové klání jsou orientační závody, takže vzdálenost je orientační. Nelze totiž přesně určit délku trasy, kterou je třeba ujít, abyste navštívili všechny kontrolní body. Tím spíš, že obvykle nezáleží na pořadí, v jakém je splníte. Závody na úrovni – řekněme – amatérské se konají na krátkých a středních vzdálenostech. Trasy měří od několika do několika desítek kilometrů. Absolvování 5- nebo 10kilometrové trasy lze pojmout rekreačně. 25 nebo 40 km už je pořádná porce a bez tréninku a odpovídající kondice může být příliš velkou výzvou. Dogtrekkingové akce na nejvyšší úrovni znamenají ultradistance, často přesahující 100 km. Taková aktivita vyžaduje dlouhý trénink, ale zcela jistě přináší stejně velké uspokojení.
Dogtrekking nevyžaduje nákup speciálních bot ani oblečení. Lehké trekingové nebo trailové boty budou ideální. Z pohledu člověka se nijak neliší od trailového běhu nebo běžných horských túr.
Budete však potřebovat trochu vybavení, které vám umožní pohodlně a bezpečně absolvovat trasu se psem. Vodítko držené v ruce a obyčejný obojek jsou nepohodlné nejen pro běžce, ale i pro psa. Používání jiné výbavy na ranní procházku v parku a jiné na dogtrekkingový výlet do hor má ještě další význam. Většina psů si poměrně rychle spojí, že nasazení postroje znamená něco jiného než obyčejný obojek a vodítko. To je důležité hlavně tehdy, pokud máte v plánu startovat na závodech. Pes se má v tu chvíli soustředit na plnění povelů a co nejrychlejší zdolání trasy. Při každodenní procházce může naopak v klidu prozkoumávat okolí. Spolupráce bude snazší, když si s každým typem vycházky spojí jinou výbavu.
Prvním prvkem výbavy je pás na dogtrekking. Právě k němu připnete vodítko. Měl by být široký a pohodlný. Táhnoucí pes má dost síly a úzké popruhy se budou nepříjemně zařezávat do těla. Je dobré, když má z vnitřní strany pěnovou nebo měkkou vrstvu podobnou té, kterou najdete například u zádových systémů batohů. Nezbytná je také regulace velikosti, aby přiléhal k tělu a při běhu se příliš neposouval. Někdy se mu říká bederní pás. Skutečně, nejpohodlnější a nejbezpečnější pro naši páteř je, když je pás o něco níže než pas, tedy právě na bocích.
Věnujte pozornost systému připnutí vodítka k pásu. Musí být pevný a odolný. Nejlepší je, když je upevňovací bod pohyblivý. Nejčastěji jde o kovové očko posouvající se po popruhu. Dogtrekkingové trasy bývají klikaté, a pokud pes prudce změní směr běhu, budete mít díky tomu šanci vyhnout se pádu.
Některé dogtrekkingové pásy mají také „nohavičky“ podobné těm, které najdete u lezeckých sedáků. Umožňují o něco lépe rozložit tlak tím, že část síly táhnoucího psa přenesou na stehna. Zároveň zabraňují posouvání pásu nahoru, čemuž se jinak na strmých stoupáních těžko vyhnete.
Pokud plánujete delší výlet, můžete se poohlédnout po pásu, který má nějaké kapsy nebo umožňuje připnout pouzdro na bidon, mapu či svačinu pro psovoda a samozřejmě i pro psa. Dogtrekking, jak už jsme zmínili, je týmový sport a musíte se postarat nejen o sebe, ale také o svého parťáka. Na vzdálenost několika desítek kilometrů vám to, co připnete k pásu, stačit nebude a lepší bude zvolit prostornější vestu nebo běžecký batoh.
Pořadatelé dogtrekkingových závodů někdy určují, jakou maximální délku může vodítko mít. Není to snaha vnucovat nám svou představu, ale otázka pohodlí a bezpečnosti. Příliš dlouhé vodítko může způsobit, že ho pes zamotá vám nebo sobě kolem nohou. Příliš krátké zase znemožní pohodlný běh nebo chůzi, protože budete svému psovi – doslova – šlapat na paty.
Standardně se používá vodítko o délce 2 až 3 metry. Na obou koncích by mělo mít pevné karabiny a nezbytně také amortizér. Na jedné straně je do vodítka všitý úsek pevné gumy, který bude tlumit následky škubnutí. Nejde jen o situaci, kdy pes vyrazí příliš prudce, ale také o chvíli, kdy ho budete chtít okamžitě zastavit. Amortizér zajistí, že škubnutí nebude nepříjemné pro žádného člena dogtrekkingového týmu. Někteří výrobci nabízejí vodítka s různou mírou odpružení. Ta se pak vybírá podle hmotnosti psa. Lehká border kolie totiž potřebuje jiné odpružení než mohutný malamut.
Pokud běháte se dvěma psy, můžete samozřejmě používat dvě samostatná vodítka. Alternativou jsou vodítka ve tvaru písmene Y. K pásu se připínají v jednom bodě a na druhé straně mají dvě ramena umožňující připnutí dvou psů. Největší výhodou takového řešení je, že nutí oba čtyřnožce pohybovat se stejným směrem, podobně jako v zápřahu. Dvě samostatná třímetrová vodítka jsou přímou cestou k pádu.
V pravidlech dogtrekkingových závodů obvykle najdete ustanovení, že pes se jich nesmí účastnit v obyčejném obojku. Je to pro něj nejen nepohodlné, ale i nebezpečné. Postroj je tedy nezbytný.
Nejčastěji se v dogtrekkingu používá postroj typu sled. Jde o vybavení převzaté ze psích spřežení a jeho konstrukce umožňuje psovi pohodlně běžet se zátěží. Právě tou zátěží pro psa jsme my. Bez nás by totiž běžel mnohem rychleji. Obepíná psí hrudník a rovnoměrně rozkládá tlak, zatímco bod pro připnutí vodítka se nachází vzadu, nad ocasem.
Druhým typem je postroj typu guard. Jeho konstrukce nezatěžuje psí páteř a nemá popruhy v oblasti krku, takže nedochází k tlaku na průdušnici. To je mimořádně důležité u psů, kteří mají tendenci táhnout a škubat. Pes může volně běžet, protože takový postroj nezasahuje do oblasti třísel a poskytuje mu plný rozsah pohybu.
Dogtrekking vůbec nemusí znamenat urputné soupeření. Jeho podstatou je ve skutečnosti pohyb na čerstvém vzduchu, který baví vás i psa. Ne nadarmo se říká, že unavený pes je šťastný pes. Zejména pracovní plemena – tažná nebo pastevecká – potřebují pohyb a aktivitu. Dogtrekking je skvělý způsob, jak jim to dopřát a zároveň si budovat vlastní kondici a vytrvalost. Nemusíte tedy startovat na závodech, abyste dogtrekking provozovali. Používání pásu, vodítka s amortizérem a správně zvoleného postroje způsobí, že obyčejné, pohodové horské túry budou snazší a příjemnější.
