Aconcagua, nejvyšší vrchol Jižní Ameriky, je zároveň nejvyšší horou mimo asijský kontinent. Nachází se v Andách, v západní Argentině, nedaleko hranice s Chile, a tyčí se do výšky 6961 metrů n. m.
Aconcagua proslula svou majestátní siluetou, která dominuje okolní krajině. V jejím bezprostředním okolí se nenachází žádný jiný vrchol s podobnou výškou, a tak okolní krajinu výrazně převyšuje a působí ještě mohutněji, než ve skutečnosti je.
Je to nejvyšší vrchol Koruny Země po Mount Everestu a Aconcagua je zároveň druhou horou na světě z hlediska prominence. Tvoří ji horniny vulkanického původu, ale… není to sopka. Zní to trochu nelogicky, ale je to pravda. Aconcagua byla přibližně do doby před 10 miliony let stratovulkánem, ale právě tehdy geologické procesy tuto sopku „oddělily“ od aktivní vrstvy a vyzdvihly ji vzhůru. Ačkoli tedy Aconcagua před desítkami milionů let vznikla jako sopka, dnes jí už není.
Prvním známým dobyvatelem Aconcaguy byl švýcarský horský vůdce Matthias Zurbriggen. Na vrchol vystoupil 14. ledna 1897 v rámci výpravy organizované Brity. O tom, že to rozhodně nebylo snadné, svědčí i fakt, že vedoucí expedice Edward FitzGerald (takto se toto příjmení píše) se pokusil vystoupit na vrchol osmkrát, ale bez úspěchu. Nepřekročil výšku 6500 m.
Pro nás jsou důležité události, které se na této hoře odehrály o téměř 40 let později. V roce 1934 vystoupili účastníci První polské andské expedice (mimochodem vůbec první horolezecko-výzkumné výpravy v takových výškách) na vrchol a vytyčili novou východní cestu, takzvanou „Ruta de los Polacos“. Dne 8. března stanuli na vrcholu Konstanty Narkiewicz-Jodko (vedoucí výpravy), Stefan Daszyński, Stefan Osiecki a Wiktor Ostrowski. Jeden z ledovců na Aconcagui se jmenuje Glaciar de los Polacos.
Cesta vytyčená Poláky je mnohem obtížnější než normálka, ale největší koncentraci obtíží na Aconcagui představuje její jižní stěna. Jako první ji překonal šestičlenný francouzský tým v roce 1954. Po třídenním boji a po dvou nocích strávených ve stěně bez bivakovacího vybavení dorazili 25. února na vrchol. Pět ze šesti horolezců za to zaplatilo amputací prstů na rukou a nohou po těžkých omrzlinách. Jeden z nich, Robert Paragot, byl v roce 2012 oceněn Zlatým cepínem za celoživotní horské úspěchy. Třicet let po tomto přelezu, v roce 1985, jižní stěnu Aconcaguy zdolala Wanda Rutkiewicz.
Aconcagua bývá označována za nejvyšší trekingový vrchol světa. Je pravda, že na normálce, kterou absolvuje drtivá většina lidí mířících na tuto horu, chybějí čistě technické obtíže. Dokonce se někdy stává, že by bylo možné obejít se i bez maček a cepínu. Výstup na Aconcaguu se tak může zdát mimořádně přístupný, ale stále vyžaduje důkladnou přípravu a pochopení výzev, které tato hora přináší. Na Aconcagui spočívá obtížnost především ve výšce a extrémních povětrnostních podmínkách. Téměř 7000 m nadmořské výšky a teploty na vrcholu klesající k -30 °C nejsou žádná legrace. I když zde nehrozí pád ze stěny a není nutné postupovat tak, že se člověk křečovitě drží fixního lana, každou sezónu na této hoře zemře několik lidí. Důvodem bývá téměř vždy akutní horská nemoc a hypotermie.
Počasí je, jak to u osamoceně stojících vysokých vrcholů bývá, velmi nevyzpytatelné. Podobné je to třeba i na Babí hoře. Měřítko je samozřejmě nesrovnatelné, ale mechanismy jsou velmi podobné. Podmínky se mění bleskově, teplota klesá, objevují se velmi silné větry i srážky. Stává se, že během čtyřapůlměsíční sezóny (od poloviny listopadu do konce března) je dnů s počasím, které dává šanci na úspěšný vrcholový útok, jen několik desítek.
Příprava na výstup na Aconcaguu vyžaduje pečlivé plánování, čas a nasazení. Celý proces, stejně jako u každé vysokohorské výzvy, zahrnuje několik oblastí. Nejde jen o fyzickou kondici. Všichni zkušení himálajští horolezci či polárníci opakují, že stejně důležitá, ne-li důležitější, je otázka psychické přípravy. Ačkoli nejsou potřeba lezecké tréninky ani zimní horolezecké kurzy, Aconcagua není vrchol, na který by se měli vydávat lidé bez jakýchkoli horských zkušeností. Absence čistě lezeckých obtíží, s nimiž se lze setkat na jiných, i výrazně nižších vrcholech — například v Alpách nebo třeba v Tatrách — je pro mnoho lidí matoucí.
Výstup na nejvyšší vrchol And by se dal nazvat vysokohorskou túrou. Aconcagua má však téměř 7000 metrů. Aby bylo možné bezpečně dojít na vrchol a sestoupit z něj, je nutná pečlivá a co nejdelší aklimatizace. Vyplatí se předem naplánovat několikadenní výpravy na nižší hory, aby si organismus zvykl na proměnlivé počasí i nižší obsah kyslíku ve vzduchu. Aklimatizace je klíčová pro předcházení výškové nemoci, která může plány na dosažení vrcholu zcela zhatit. Kromě toho mohou pravidelné tréninky ve výškových podmínkách výrazně zlepšit výkonnost i připravenost organismu na náročnost expedice. Pomohou i letní výstupy na snadné alpské čtyřtisícovky.
Příprava vybavení na výpravu na Aconcaguu je jednou z klíčových etap plánování celé expedice. Seznam potřebných věcí zahrnuje především vhodné oblečení. Nezbytný je dostatečný počet vrstev zajišťujících tepelný komfort, bunda a kalhoty typu hardshell i dostatečně teplé horolezecké boty. Nezbytné jsou také rukavice, čepice a brýle chránící před silným větrem a sněhem. Zde je základní seznam vybavení, které byste si měli vzít na Aconcaguu:
Veškeré vybavení je potřeba před odjezdem na Aconcaguu vyzkoušet. Vzít si nově koupenou bundu na druhý konec světa nedává žádný prostor k řešení situace, když se ukáže, že něco nevyhovuje. Nelze otevřít kapsu s nasazeným batohem, manžeta se špatně stahuje přes rukavici apod. Pokud si každý kus výbavy před odjezdem vyzkoušíme „v terénu“, šance, že se některý ukáže jako propadák, klesá téměř na nulu. Ne nadarmo alpinisté, lezci nebo cestovatelé používají každou bundu, batoh či pár bot až do chvíle, kdy se úplně rozpadnou. Prověřené a dobře známé vybavení je k nezaplacení.
Samostatnou kapitolou je rozchození a správné přizpůsobení bot. Několik kroků kolem stolu problém nevyřeší. Zejména boty, ve kterých budete absolvovat nejdelší vzdálenosti, se musí dobře přizpůsobit chodidlu. Předpoklad, že v nich nejprve musíte ujít alespoň 40–50 kilometrů, rozhodně není přehnaný.
Aconcagua je zřejmě nejvyšším vrcholem na světě, na který se lze vydat samostatně. Na rozdíl například od himálajských vrcholů totiž není povinné najmout si agenturu ani průvodce. To samozřejmě znamená, že odpadá část nákladů, ale rozhodnutí vyrazit „na vlastní pěst“ má i své důsledky. Všechny formality – i když jich není mnoho – je potřeba vyřídit samostatně a předtím je nutné zjistit, co a jak je třeba zařídit. To zabere čas jak ve fázi plánování, tak i během samotné výpravy.
Při samostatném výstupu je samozřejmě nutné nést si veškeré vlastní vybavení. Od oblečení přes bivakovací výbavu a jídlo až po kompletní lékárničku. Čím více toho musíte nést, tím pomaleji postupujete. Zároveň to stojí spoustu energie, která pak může při vrcholovém útoku chybět.
Pro mnoho lidí je proto nejlepší volbou využít služeb profesionálních agentur organizujících výpravy na Aconcaguu. Agentury nabízejí vše potřebné – podporu zkušených průvodců, logistiku i technické a zdravotnické zázemí. Výpravy na Aconcaguu organizované agenturami zajišťují dopravu vybavení do základního tábora, což výrazně snižuje fyzickou zátěž účastníků. Mnohé z nich navíc nabízejí podporu přímo před trekingem i po něm. Trekkerům (protože je jen těžko lze nazývat lezci, pokud jdou na vrchol normálkou) tak zbývá už jen přiletět do Argentiny.
Největší výhodou samostatné výpravy na Aconcaguu je větší flexibilita a možnost přizpůsobit tempo výstupu vlastním potřebám a možnostem. Mnoho lidí, kteří takovou výpravu plánují, však nebere v úvahu ani to, že v základním táboře není žádná veřejně dostupná infrastruktura. Sanitární zařízení patří agenturám a jejich využívání je zpoplatněné. Ve výsledku je tedy výstup na Aconcaguu na vlastní pěst, zcela samostatně a bez podpory agentury, spíše variantou jen pro ortodoxně nezávislé.
Výpravy organizované agenturami jsou samozřejmě dražší, ale zajišťují větší bezpečnost a technickou podporu. Samostatné výpravy naopak umožňují nižší náklady, ale vyžadují větší soběstačnost a zkušenosti.
Když už je řeč o nákladech, podívejme se na to podrobněji. Cena účasti na výpravě na Aconcaguu s agenturou závisí na několika faktorech. Nejlevnější jsou výstupy normální cestou, o něco dražší pak „polským“ traverzem. Vyloženě lezecké výstupy tvoří zcela samostatnou kategorii a jejich logistika, a tedy i náklady, jsou odlišné. Na cenu výpravy má vliv také to, zda si vyberete tzv. low season, tedy úplný začátek nebo konec sezony, nebo leden a únor, tedy vrchol tamního léta. Je to sice o něco dražší, ale šance na dobré počasí tehdy výrazně rostou. Samozřejmě veškeré doplňkové služby (transfer z letiště, zajištění kvalitního hotelu, zapůjčení vybavení atd.) cenu navyšují. Nejlevnější varianty stojí okolo 3000 $, průměrná cena se pohybuje mezi 4000–5000 $ a ty nejdražší se blíží k 10 000 $. Cena zahrnuje služby průvodců, stravu, dopravu a logistickou podporu. Nezahrnuje však cenu permitu, tedy poplatku za vstup do parku Aconcagua – to je dalších přibližně 800 $.
V případě samostatné výpravy na Aconcaguu budou náklady samozřejmě výrazně nižší. Jde však jen o část ceny služby poskytované agenturami. Tak jako tak je přece nutné zaplatit povolení k výstupu, pojištění a obstarat si vybavení i jídlo. K tomu přistupují náklady na letenku do Argentiny, ubytování atd. V celkovém rozpočtu výpravy představuje cena účasti na výstupu na Aconcaguu organizovaném agenturou jen část výdajů. Je také dobré pamatovat na to, že v obou variantách se objeví celá řada drobných dodatečných nákladů, na které se často zapomíná. Běžné spropitné, suvenýry, taxi, autobusy nebo chybějící drobnosti z výbavy kupované na poslední chvíli. Před zaplacením služeb agentury je navíc potřeba velmi pečlivě zjistit, co je v ceně zahrnuto a za co bude nutné platit zvlášť.
Existuje ještě jeden velmi závažný argument pro to, vydat se na Aconcaguu v organizované skupině. Šance na úspěch, tedy dosažení vrcholu, se průměrně pohybuje mezi 30–40 %. Jde o poměr počtu výstupů zakončených stanutím na vrcholu k počtu lidí, kteří si koupili povolení a dorazili do základního tábora Plaza de Mulas. Většina agentur se může pochlubit výrazně lepšími statistikami. Některé z nich dostanou na vrchol dokonce více než 90 % klientů. Pokud tedy navýšení rozpočtu o 3000–4000 $ může trojnásobně zvýšit šance na úspěch, rozhodně stojí za to tuto možnost vážně zvážit.
