Letos je to přesně 10 let, co jsem zdolal Everest. Upřímně se přiznám, že jsem si ani nevšiml, kdy tento čas uběhl. Je to celé desetiletí! U příležitosti tohoto kulatého výročí na tento výlet rád a často vzpomínám. Není co skrývat, byl to pro mě úžasný zážitek. Už několik let mám Everest v hlavě znovu, hodlám se k němu vrátit...alespoň jednou.
Každý, kdo pomýšlí na zisk Koruny planety, se dříve nebo později bude muset také postavit nejvyšší hoře světa. Myšlenka získat celou korunu se mi objevila v hlavě po dobytí Chomolungmy. Do té doby jsem realizoval různé horské projekty a stalo se, že do roku 2006 jsem měl možnost již zdolat Elbrus a Mc Kinley (dnes Denali). Expedice na Mount Everest pro mě tedy nebyla úplným skokem do neznáma. Ale pěkně popořádku…
Myšlenka zdolat nejvyšší horu světa se v našich hlavách zrodila již v roce 2004. Bylo to po úspěšném výletu na Čo Oyu 8201 m n. m., kde jsem byl mimo jiné se svými kolegy z projektu „Koruna planety“ – Bogusławem Ogrodnikem a Januszem Adamskim. Mt. Everest je dobře viditelný z vrcholu Čo Oyu. Opravdu podněcuje představivost a sny. Kdo by nechtěl stát na hoře všech hor?
Hned po návratu z Tibetu jsme se tedy na jaře 2005 pokusili zorganizovat expedici na Mount Everest. Bohužel se čas od října do března ukázal jako příliš krátký a nepodařilo se nám sehnat potřebné množství peněz. Jak víte, Everest není levná expedice, ale dokážete své sny ocenit penězi? Co nám na konci zůstane, když ne zážitky? Tím jsme nejen nepřestali myslet na Everest, ale hlavně byl okamžitě vytvořen plán na přípravu expedice na rok 2006. Všichni se dali do práce, mezitím samozřejmě nezapomněli na pořádný trénink. V mém případě jsem na konci května 2005 odjel na Aljašku a tam se mi podařilo zdolat Denali. Byl to dobrý začátek intenzivní přípravy na další ročník.
Pohled na Makalu cestou na vrchol (foto autor)
Bohatší o zkušenosti z naší nerealizované expedice na jaře 2005 jsme analyzovali naše chyby a krok za krokem přemýšleli, co je potřeba udělat, aby byla další příprava úspěšná. Nejvíce jsme samozřejmě potřebovali sponzory, byl to ovšem prvek, který na nás byl nejméně závislý. Každý horolezec ví, co a jak má dělat z hlediska kondice, lezení, přípravy vybavení atd. Ne každý ale ví, jak sehnat peníze na expedici. Nejen to, obecně je velmi rozšířený názor, že stačí prostě chtít jet, mít štěstí a potkat na své cestě sponzora. A kdo neuspěje, má prostě smůlu. Určitě to tak je? Nebo se možná jen zapomíná na staré dobré pravidlo, že štěstí je třeba trochu pomoct. Tato pomoc není nic jiného než plánované aktivity, protože téměř nikdy nic nepřijde samo.
Prvním z našich nápadů bylo pozvat na cestu mediálně známého člověka, díky kterému by bylo snazší přilákat média a sponzory. Vzhledem k tomu, že se jeden z členů výpravy znal s Martynou Wojciechowskou (známá polská cestovatelka) padla volba na tuto cestovatelku. A skutečně se nám podařilo ji touto expedicí zaujmout! Zbývalo tedy rozdělit si úkoly. Někteří mluvili a povzbuzovali média, aby psali a mluvili o naší výpravě, jiní se postarali o logistiku přímo na místě v Nepálu. Po podepsání smluv s TV, rozhlasem, novinami (ano, SMLUV! Nic nebylo pouze na dobré slovo!), které zaručovaly přítomnost expedice a budoucích sponzorů v médiích, jsme připravili prezentaci. S takto připravenými materiály jsme vyrazili do terénu. Trvalo to měsíce hovorů (spousta neúspěšných). Ale nikdo se nenechal odradit. A ať si nikdo nemyslí, že pokud je součástí výpravy někdo známý, tak není třeba nic dělat. Mnozí z nás bojovali osobně o své peníze. Sám jsem neztrácel naději ani týden před odjezdem, když svou přítomnost na expedici potvrdil sponzor, který mi pokryl většinu nákladů. Ano, že jedu na expedici, jsem se na 100 % dozvěděl 7 dní před odletem. Vždy věřte a bojujte až do konce a uvidíte, že to půjde.
Jak jsem již zmínil, expedice Denali odstartovala rok příprav na Everest. Osobně si myslím, že není lepší příprava na expedici než strávit co nejvíce času v horách. Samozřejmě jsou potřeba i další tréninky. Nic mi však 100 % nenahradí dny strávené na horách, v přírodních podmínkách, kde jsme vystavení vysoké nadmořské výšce, různému počasí, obtížím atd. Proto i po Denali, kdykoliv jsem měl možnost, skočil jsem na kondiční trénink do Alp nebo do polských hor. A to nejen do Tater, ale dokonce i do mých blízkých Beskyd.
Celou zimu jsem solidně trénoval, i několikrát týdně ve fitness centru. Hlavně kardio trénink, to znamená: běžecký pás, stepper, crossové trenažéry, kolo a lezení na umělé stěně. Každý trénink trval minimálně pár hodin, protože na horách většinou fyzická námaha přesahuje 1-2 hodiny a často trvá mnohem déle. Myslím, že to je hlavní problém kondičních cvičenců, jejich tréninky jsou příliš krátké nebo předpokládané tréninkové úsilí malé a neodpovídá tomu, co je ve vysokých horách čeká. Nejvíce proto věřím tréninku v podobě častých výjezdů do hor. Druh aktivity, s níž se setkáváme, je nejpřirozenější.
Jediné, co nelze nikdy žádným způsobem natrénovat, je aklimatizace a přizpůsobení se výšce. Samozřejmě při plánování velkého expedice můžete dříve vyrazit do jiných vysokých hor a částečně se aklimatizovat, ale nikdy nezískáte aklimatizaci odpovídající nadmořské výšce, která Vás nakonec zajímá. Nejen, že na tomto dřívějším výletě můžete například onemocnět a pak se objeví ještě větší problém. Metody jsou velmi individuální, ale ve většině případů lidé nestihnou absolvovat dva výlety za sebou, zejména ty velmi dlouhé. Různé typy zkoušek např. v tlakových komorách tedy nepřinášejí očekávané výsledky. Nejlepší aklimatizací je přirozená aklimatizace v horách a ta je, kromě dobré kondice, naprosto klíčovým prvkem při vysokohorských výpravách. Ani ti nejsilnější lidé bez dobré aklimatizace nejsou schopni správně fungovat ve výšce. A nejen to, i himálajští Šerpové se také potřebují aklimatizovat. V takových nadmořských výškách jsou schopni dobře fungovat nejen z toho důvodu, že se v Himalájích narodili.
Cestou do třetího tábora, na stěně Lhotse (foto autor)
Polsko jsme s celým týmem opustili 28. března (hlavním jádrem výpravy kromě Martyny byli stálí členové mých předchozích výprav: Boguś Ogrodnik a Janusz Adamski, dále Darek Załuski a Jura Jermaszek – náš ruský přítel, se kterým jsme se potkali v roce 2003 v Chan Tengri). Hned druhý den jsme se ocitli v tomto nádherném, exotickém a neustále se usmívajícím světě. Miluji Káthmándú, hlavní město Nepálu, s jeho chaosem v Thamelu, barevnými obchůdky, stánky, vůněmi. Po třech dnech vyřizování všech formalit na ministerstvu turistiky Nepálu a doplnění zásob vybavení a potravin jsme odletěli z Káthmándú do Lukly. Tady začíná cesta na Everest.
Prvním cílem pro nás byl Island Peak (6189 m n. m.). Tato hora se nachází ve stejné oblasti jako Everest a kromě toho, že sama o sobě stojí za výstup, je také skvělou aklimatizační destinací. Naší představou bylo dorazit k Mount Everestu již aklimatizováni na výšku 1. tábora. Chtěli jsme se při cestě ze základny do prvního tábora vyhnout zbytečnému přechodu přes slavný Icefall, tedy ledovcový zlom Khumbu. V plánu bylo, abychom po vstupu do „jedničky“ ihned při prvním výstupu zřídili druhý tábor. Proto jsme potřebovali dřívější aklimatizaci.
Na základnu u Island Peaku jsme dorazili po týdenním treku. Hned druhý den jsme odjeli postavit na něm první tábor. Standardně to není potřeba, ale my jsme nechtěli dosáhnout vrcholu co nejrychleji, ale co nejlépe se aklimatizovat před Everestem. Proto jsme vzali stany pár set metrů nad základnu a po noci strávené na tomto místě jsme vyrazili na vrchol. Všechno šlo podle plánu, a ještě tentýž den jsme sestoupili na základnu.
Po několika dalších dnech jsme konečně dosáhli naší hlavní základny, kterou je Mount Everest. Pamatuji si, že to bylo přesně den před Velikonocemi. Druhý den si dokonce každý z nás na základně vyrobil velikonoční vajíčka (přál bych Vám vidět to překvapení na tvářích našeho personálu nepálské kuchyně, když jsme jim řekli, aby uvařili vajíčka ve vodě s cibulovými slupkami). U velikonočního stolu nechyběla ani přáníčka, probíhaly „bitvy“ o nejhezčí vajíčka, nechyběl nádherný perník přivezený z Polska. Jedním slovem jsme byli dobře připraveni.
Přesně o Velikonocích proběhla na naší základně také „Puja“, což je něco jako požehnání buddhistického Lamy před odjezdem do hor. Horská akce tak mohla začít, byli jsme připraveni na první výstup.
Pamatujete si, když jsem psal, že jsme chtěli z prvního tábora vstoupit ihned do druhého? No, plány jsou plány, ale jak už to na horách bývá, počasí je silně ověřilo. Dostali jsme se na „jedničku“, ale v noci vydatně sněžilo a cestou na „dvojku“ byly závěje a lavinové nebezpečí. Rozhodli jsme se tedy počkat. Srážky neustávaly. Takto uplynula další noc a bylo jasné, že se budeme muset stáhnout na základnu, aniž bychom dosáhli „dvojky“. Docházely i zásoby jídla, které jsme si přivezli. Po třech dnech se počasí zlepšilo, a tak jsme se začali stahovat na základnu. Bylo to docela “dobrodružné”, protože sníh zasypal všechny trhliny na trase, takže při návratu se občas člověk, který razil cestu v jemném sněhu, propadal do trhlin – naštěstí to všechno byly jen menší pády.
Jeden z výstupů ze základny na vrchol, nebylo to jednoduché, batoh něco vážil (fot. Wojtek Trzcionka)
Návrat na základnu, pár dní odpočinku, lehká sprcha a jídlo nám dodalo sílu k dalšímu výstupu nahoru. Tentokrát šlo vše podle plánu. S Jurou jsme se hned dostali do druhého tábora, ve výšce 6 400 m n. m. Strávili jsme tam dvě noci, aklimatizace, odpočinek a byl čas na třetí tábor, který byl v cca 7100 m n. m. Ve „trojce“ jsme s dobrým pocitem strávili další dvě noci a opět nás čekala cesta na základnu.
Expedice na každou vysokou horu je kromě standardních horolezeckých aktivit také školou trpělivosti. Byl už začátek května a po návratu ze třetího tábora jsme byli připraveni na vrcholovou akci. Aby k tomu však mohlo dojít, musíte si být jistí několikadenním počasím v nejvyšších partiích hory. Po několika týdnech ve výškových táborech si také musíte pořádně odpočinout. Dny tedy plynuly, byli jsme odpočatí, ale předpověď počasí na vrcholu nevěštila nic moc dobrého. Stále foukal velmi silný vítr. Nakonec se objevila šance. Mnoho týmů opustilo základnu. Předpověď počasí hlásila nejlepší počasí ve dnech 17. a 18. května.
U Jižního průsmyku, čtvrtý tábor (foto: materiály autora)
Den za dnem, tábory jedna, dva, tři a nastal čas rozhodnout se vyrazit do jižního průsmyku do posledního tábora pod vrcholem, tábora čtyři. „Trojku“ jsme opustili 17. května. Do průsmyku, ve výšce asi 7950 m n. m., jsem dorazil v 15 hodin. Postavení stanů a odpočinek před útokem plánovaným na noc.
Odpočinek je asi příliš silné slovo…hodiny strávené na roztavování sněhu, připravování jídla a čekání. Čekání, protože kolem nás foukal silný vítr, který neodpovídal předpovědi počasí před pár dny, kdy jsme opouštěli základnu. Předpověď počasí v Himalájích je opravdu jako ruská ruleta a bohužel je vždy třeba riskovat. Není jisté, že až budeme již pár dní nahoře, počasí se nezmění a útok na vrchol nebude možný. Tak tomu bylo i v našem případě a chybělo málo a finální útok by se nerealizoval. Ale najednou, po 22. hodině, vítr ustál, takže jsme se mohli začít připravovat.
Před půlnocí jsem opustil stan v jižním průsmyku. Za svítání jsem se dostal k tzv. balkónu ve výšce 8 400 m nad mořem. Ještě v noci nás v dálce strašila bouřka s blesky. Všichni se toho báli, lezli jsme na Mount Everest k 10. výročí velké tragédie z roku 1996, kdy za to spousta lidí zaplatila životem, když se přes horu přehnala náhlá bouře. Usoudili jsme však, že bouře je velmi daleko, neslyšeli jsme ani hromy, jen z velké dálky, občas lítaly blesky. Postupně jsme postupovali po hřebeni směrem k jižnímu vrcholku. Odtud je to už poměrně blízko, jen snížení hřebene, slavný Hillaryho schod a přímá cesta na vrchol.
Na nejvyšším vrcholu Země jsem se „přihlásil“ v 8:50 18. května. Obrovské štěstí. Myslím, že jsem ze vší té euforie strávil na vrcholu asi dvě hodiny. Parádní výhledy, fotky, gratulace těm, kteří zdolali vrchol se mnou. Asi v 11:00 jsem začal sestupovat, abych ve 14:00 dosáhl jižního průsmyku, zpět do bezpečného stanu. Noc, odpočinek, další den sestup rovnou na „dvojku“ a po další noci rovnou na základnu. Teprve tady byl čas na závěrečnou oslavu. Nahoře jsme byli všichni, na základně jsme byli také všichni. Takto by měly končit všechny expedice. Bohužel ne ve všech případech se to podaří. Proto pamatujte – nikdy zbytečně neriskujte, hora tu bude vždy a počká, sdílení těchto okamžiků se svými blízkými a vzpomínky, které Vám zůstanou, jsou k nezaplacení. Žádná hora nestojí za Váš život. Dokonce ani Mount Everest!
Autor na vrcholu Mount Everestu (fot. materiály autora)
Je rozšířený názor, že na Mount Everest vyleze téměř každý a stačí Vám k tomu jen pokladna. Můžete nesouhlasit, ale věřte mi, není tomu tak. V životě jsem nepotkal jediného člověka, který by byl mezi osmitisícovkami a mluvil by o vysokých horách takto bez respektu. Tento typ názoru obvykle uslyšíte od lidí, kteří možná ani nikdy nebyli na 7000, pokud vůbec byli na 6000. Přitom každý kilometr nahoru, a v 8000 dokonce každých 100 metrů, je někdy těžko překonatelná hranice. S každým krokem nahoru si také musíte být jistí, že budete schopní sestoupit na základnu sami. Není umění ohrozit sebe a při tom i ostatní účastníky výpravy a bezmyšlenkovitě se vydat k vrcholu. Z mých zkušeností, stejně jako z mnoha zpráv, které jsem slyšel, je často skutečným uměním stáhnout se ve správnou chvíli. V horách se vyplatí mít rozum.
Těm, kteří zdolávají nebo plánují zdolat Korunu planety, doporučuji, aby nejvyšší hora nebyla jednou z prvních, a to i když máte hodně zkušeností. Ideální by bylo vylézt nejprve na jinou, nižší osmitisícovku. Nedovedu si představit, že by na Everest lezl člověk, který nemá zkušenosti v sedmitisícových horách. Je dobré, když Váš horský životopis obsahuje jiné hory z Koruny planety, jako je Elbrus, Mont Blanc, Aconcagua nebo Denali. Všechny tyto předchozí zkušenosti a znalosti vysokých hor Vám dávají odstup a správné posouzení situace.
Výstup na Everest jako na poslední horu Koruny planety také nedoporučuji. V tomto případě budete vystavení stresům typu „tuhle horu musím za každou cenu vylézt, protože je poslední na seznamu“. Přitom Mount Everest je kromě obrovského úsilí také meteorologická ruleta a výzva, na které ne vždy vše závisí přímo na nás. Na Chomolungmu se nevyplatí lézt s nastavením, že na ni musím vylézt za každou cenu. Je mnohem lepší to udělat s klidnější myslí. Stojí tedy za zvážení vydat se na takovou expedici až po expedicích, o kterých jsem se již dříve zmiňoval, například před Puncak Jaya nebo Mt. Vinson v Antarktidě. Posledně jmenované hory Vám dávají mnohem větší šanci na výstup a zážitek z výstupu na ně Vám na konci projektu poskytne spoustu zábavy.
